Jméno: Procházka podzimní přírodou
Zařazení: Líčení
Přidal(a): Doni
Procházka podzimní přírodou
Vzduchem vířily červené, hnědé a žluté listy. Ladně dopadaly na zem a přidávaly se k ostatním na zemi a tvořily nadýchaný barevný koberec. Když jsem procházela přes tento pestrý tepich, pestrobarevné listí se nadzvedlo a vířilo mi kolem nohou.
Nedaleko se kolem stromů mrštně pohybovaly dvě veverky s hnědou na pohled hedvábnou srstí. Chvíli si hrály na honěnou okolo statného dubu, jenž už byl téměř celý holý a poté bleskurychle vyšplhaly po kmeni až k dutině, ve které zmizely.
Pokračovala jsem dál a poslouchala vrzání stromů okolo, šustění listí pod nohami, a dokonce jsem občas zaslechla zpěv ptáků, kteří se buď ještě nevydali na dlouhou cestu na jih anebo tu zůstávali a sháněli si, co nejvíce potravy, aby měli šanci přežít zimu. Zřídka jsem také zaslechla jelení troubení a čím hlouběji jsem se ocitla v podzimním lese, tím znělo troubení blíže.
Po chvíli jsem dorazila k místu, kde napůl vysvlečené stromy tvořily hranici s přiléhající mýtinou. V těchto místech bylo troubení nejhlasitější a hned jsem pochopila proč. Mezi holými kmeny jsem zahlédla mohutného jelena s lesklou hnědo-šedou srstí a kolosálními parohy. Okolo něj se porůznu pásli nebo polehávali půvabné laně. Na moment jsem tam jen stála a pozorovala majestátního, nádherného jelena, jak chodí mezi laněmi, třese hřívou a troubí.
I přes touhu zůstat v tom téměř pohádkovém prostředí jsem se nakonec otočila a šla jsem zpátky cestou, kterou jsem přišla, jelikož jsem si uvědomila, že se začíná šeřit a nepochybně se zde objeví plno nadšených lovců. I když se to zdá neobvyklé tak jsem na moment odněkud vyštrachala svůj pud sebezáchovy. Opravdu netoužím, aby si mě nějaký krátkozraký střelec spletl s jelenem.
Hodnocení: 1 = výborně
