Rozum a cit – vypravování (2)

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

sloh

 

Jméno práce: Rozum a cit

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): TerQasik

 

 

Rozum a cit

Z pohledu Kiary

Dostala jsem novou práci, jako konzultantka v nakladatelství “Dream can be true”. Většinou se tak malými podniky nezabývám, ale potřebovala jsem narychlo sehnat práci a tohle mi přišlo, jako brnkačka.

Můj první dojem byl zahlcen značně negativními emocemi. Sekretářka mi nedokázala udělat ani kávu, od čeho tu teda je? Máme dva, snad úplně zbytečné redaktory, unavují mě jejich věčné hádky, a to jsem tu teprve týden. Můj šéf je taky úplně mimo naši dimenzi. V neposlední řadě jsem zjistila, že máme IT technika, co rád vrtá stěny během mé pracovní doby. Zbytek lidí, který se nachází v této budově, se jen poflakuje kolem a dělá, že má něco na práci. No nic… Nějak se s tím musím poprat.

„Elizabeth?! Můžete sem za mnou na chvíli, prosím?!“ Volám na sekretářku.

„Ano, madam?“ Otáže se.

„Můžete se, prosím, nějak vypořádat s tím hlukem? Nedokážu se soustředit!“ Nejsem si jistá, zda mě přes ten křik vrtačky slyšela, ale jen přikývla a odešla z mé kanceláře. Stěny jsou zde papírové, takže pro mě je naprostý klid tou nejdůležitější podmínkou k tomu, abych skvěle odvedla svoji práci. Po chvíli ten otravný zvuk konečně ustane. „Sláva.“ Zašeptala jsem si jen tak pro sebe. Zbytek dne šel jako po másle, tedy pokud nepočítám další hloupé návrhy našich redaktorů.

V budově jsem zůstala jako poslední, kvůli nedodělané práci, kterou mi předložili Frederick a Nomu (redaktoři), mohu to nechat až na zítra, ale stejně se mi ještě nechce domů. Něco mi stále vrtá hlavou… Ten ajťák … Znám ho… „Vím, že by se zde nemělo kouřit, ale nikdo tu není, co by se asi tak mohlo stát.“ Usmála jsem se. Vytáhla jsem z mé nové tmavě hnědé kabelky krabičku a jednu cigaretu jsem si zapálila a potáhla jsem z ní. Je to velice uklidňující pocit, když vám nikotin proudí tělem. Pochvíli jsem uviděla záblesk, někde ode dveří, které vedou na firemní záchody. Nedalo mi to a šla jsem se tam podívat. U dveří nikdo nebyl, dostala jsem strach, že by mě zde někdo takhle viděl porušovat pravidla, to by určitě nějakým způsobem poškodilo moji reputaci, a to si nemohu dovolit.

Otevřela jsem dveře a naproti mně, pod oknem, stál on.

Stál tam s provokativním úsměvem na tváři.

„Co tady jako provádíš?!“ Vyštěkla jsem po něm.

„To bych se měl ptát spíše já tebe.“ Reagoval ihned.

„Ehm… No… Já… pracuji, mám tady ještě pár nedokončených věcí, co dnes musím stihnout.“ Řekla jsem frustrovaně a sklopila hlavu k zemi.

„To vidím“ Zasmál se a poukázal tím na nedokouřenou cigaretu v mé ruce. Okamžitě mi docvaklo… Ten parchant mě vyfotil!

 

Z pohledu Chrisstiana

Bylo vidět z jejího obličeje, že zrovna není v dobrém rozpoložení. Je tak roztomilá. Ani jsem se nedokázal zamyslet, ihned po mé odpovědi už byla u mě a snažila se mi můj mobil vytrhnout z ruky.

„Kiaro, chyběla jsi mi“ Řekl jsem už skleslým tónem hlasu. Zastavila se v pohybu.

„Mohl bys, prosím, smazat tu fotku?“ Úplně odignorovala moje slova

„Proč jsi mě opustila? Z ničeho nic jsi prostě zmizela a už jsi se neozvala“ Naléhal jsem. Ona sklonila hlavu a nic neříkala. „To mi k tomu nemáš co říct? Žádné vysvětlení, po takové době?“ Zeptal jsem se.

„Právě… je to dlouhá doba, už je to přeci za námi.“ Odpověděla s očima stále přilepenýma k zemi. Chtělo se mi brečet…

„Samozřejmě, že tu fotku smažu, potřebuju ale vědět, jestli ke mně stále něco cítíš, já tě mám totiž pořád rád a nechci o tebe přijít, Kiaro.“ Zakňoural jsem… Dlouho neodpovídala a mi došlo, že kdybych to nechal tak, kdybych tento večer vůbec nepřišel… Nemuselo se stát to, co se dříve už stalo.

„Já tebe taky. Od svého manžela a od dětí ale nikdy neodejdu. Nemůžu. Nechci!“ Smutně se na mě usmála a zmizela za rohem. Pak už jsem ji nikdy neviděl.

 

Známka: 1 = výborný