Rozum a cit – vypravování

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

sloh

 

Jméno práce: Rozum a cit

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): amalie_e

 

 

Rozum a cit

Bylo sychravé středeční odpoledne. Letním dnům už dávno odzvonilo a vzduchem se k zemi snášely obarvené lipové listy. Chladný vítr profukoval skrz látku mého lehkého kabátu. Náměstí bylo poloprázdné, sem tam někdo vyšel z krámku a zase zaběhl do jiného. Stařenky se svými vnoučaty seděly okolo renesanční kašny a zbytky svojí odpolední svačiny krmily nenasytné holuby. V kanceláři jsem ten den pracoval přesčas a v pekařství za deset minut zavírali. Spěchal jsem, abych si ještě stihl koupit pečivo na zítřejší snídani. Přidal jsem do kroku a svižně přecházel silnici. Najednou zprava slyším zběsilé kvílení brzd. Otočím se. Proti mě auto. Nohy mi zdřevění a já nejsem schopen pohybu. Vidím jen tmu.

Proberu se na zemi a nade mnou stojí mladá žena. „Je vám něco?“ vyběhla zděšeně z auta a oprašovala mi kabát. Byla krásná. Drobná blondýnka s barokními boky. „Nic mi není, byla to moje chyba. Měl jsem se rozhlédnout… Vůbec jsem nedával pozor,“ pomalu se zvedám a žena mě pozoruje svýma temně modrýma očima. „Já jsem Karel,“ představím se. „Jana,“ usmála se žena a jemně mi podala ruku. Celý jsem se roztřásl. Po tom, co Eva zemřela, jsem neměl ani pomyšlení na novou známost. Ale nyní se znovu objevilo to šimrání v břiše, podlamování kolen, zpocené dlaně, přesně jako když jsem poprvé spatřil moji zesnulou manželku. Konečně, znovu po tolika letech jsem zatoužil po jiné ženě. Musím se zeptat. Tohle je moje jediná příležitost. „Nešla byste… se mnou třeba na kávu?“ vykoktal jsem. Žena vypadala překvapeně, podle jejích očí jsem ale poznal, že moje nabídka ji překvapila příjemně. „Ráda, ale čekají na mě děti, manžel je hlídá, než přijedu z nákupu.“ Takovou odpověď jsem nečekal. Co teď? Zrušit svoji nabídku přece nemohu, ale když ji pozvu jiný den, nepřestanu na ni nikdy myslet. Byla dokonalá. „A co zítra?“ odhodil jsem všechny morální hodnoty a rozhodl se, že jediná káva přece nic neznamená.

Jana moji nabídku přijala. A přijala ji poté ještě mnohokrát. Začali jsme se scházet čím dál častěji. Z jedné kávy byla druhá, z druhé večeře, z večeře procházka parkem a jednoho večera jsme procházku ukončili až v mém bytě. S Janou jsem ten den prožil nejkrásnější noc svého života. Věděl jsem, že náš vztah nemůžeme udržet v tajnosti věčně, ale představa, že ode mne odejde, se stala mojí nejhorší noční můrou. Miloval jsem ji a ona milovala mne.

O Janině rodině od našeho prvního setkání nikdy nepadlo ani slovo. Moje tušení, že s manželem je nešťastná se potvrzovalo při každém pohledu na její stále krásné, ale čím dál tím víc ztrápené oči. Jediné, co Janu drželo nad vodou, jsem byl já a snad i její děti, o kterých se předenou samozřejmě nikdy nezmiňovala. Neptal jsem se. Nechtěl jsem.

Byla už zima. Mráz mojí krásné přítelkyni barvil tváře dočervena. Ruku v ruce jsme procházeli zasněženými ulicemi města. Kolem proběhly děti se sáňkami, jinak jsme nikoho nepotkali. Pod nohama praskal zmrzlý sníh. Vyprávěl jsem o včerejší pracovní poradě, při které šéf povýšil mého kolegu. Zašli jsme za roh a zastavili se pod klenbou starého domu. Otočím hlavou a nakloním se, abych Janu políbil. Po jejích tvářích stékají slzy. „Stalo se něco, lásko? Proč pláčeš?“ zeptám se a něžně ji pohladím po vlasech. „Víš, už se nemůžeme scházet,“ vzlykala. Puklo mi srdce. Do hlavy se nalila krev a oči zaplavila slaná voda. Nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo. Hleděla na mě. Mluvila. Nerozuměl jsem jí. Nechápal jsem. „Neopouštěj mě. Bez tebe už život nemá cenu. Miluji tě,“ zavzlykal jsem. Naposledy na mne pohlédla, políbila mne a roztřeseným hlasem řekla: „Já tebe taky. Od svého manžela a od dětí ale nikdy neodejdu. Nemůžu. Nechci.“ Smutně se na mě usmála a zmizela za rohem. Pak už jsem ji nikdy neviděl.

 

Hodnocení: 1 = výborně