Strach – vypravování

 

Jméno práce: Strach

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): KN

 

 

VLÁDCE

Dnes jsem opět musela k volbám. Nechtělo se mi tam ale. Nesnáším to. Člověk totiž vůbec nemá možnost vlastního rozhodnutí. Ze stěny ve volební místnosti na mě shlíží zlostná tvář vládce. Nemilosrdná, neomylná a vševědoucí. On to všechno jednoduše tuší, ví, co chcete udělat, ale pak vydá rozkaz sám. Nikdo nemá ani tu nejmizivější šanci.

U nás už lidé nemají rozdílné názory. Všichni človíčkové poslouchají jako nevinné bílé ovečky obklíčené smečkou na smrt hladových vlků. Chováme se – musíme se chovat – jako šachové figurky: „Jdi tam, nechoď sem, to udělej, to rozhodně nedělej, to smíš, za to budeš pykat, to dokážeš, na to ani nemysli!“ Slyším ta slova zotročování všude. Na ulici, když jdu ráno do školy, v parku, jako by si je zpívali i ptáci ve větvích, v lavici, když se snažím soustředit na zkoušku. Nejhorší ovšem je, že mě ono hrůzné našeptávání provází i o samotě. I kdybych se zavřela na zbytek života (jak dlouho by to asi jen bylo?) do bílé místnosti bez oken, dveří a nábytku, vždy tam se mnou vládce bude. V mojí hlavě, v každé mozkové buňce. Nikdy by mě neopustil. Můj věčný přítel. Či nepřítel? Kdo ví – kdekdo se ho bojí, ale všichni jsme na něm stejně chtě nechtě závislí. Někdo míň, někdo víc. Našli se už i tací, kteří pro něho své životy ukončili. Chtěli světu ukázat, že je možné, leč velmi obtížné se z jeho spárů vymanit. Odmítali jednoduše dál žít pod jeho vládou, hnusilo se jim nechávat si psát osud. A tak skákali, stříleli, věšeli a topili se, jedli prášky, nejedli vůbec, pili, zkoušeli prostě cokoli…

Já si vlastně bez našeho vládce také už ani nedokážu představit jediný den v mém nicotném životě. Stejně na mně nezáleží. Jako nezáleželo na těch přede mnou. Chtěla bych třeba aspoň jedenkrát vyskočit z letadla s padákem! Vládce mi to ovšem už tolikrát zakázal. Toužím poznávat cizí země! Taktéž nepovoleno. Nu což, cestovat už toužily miliony a miliony lidí, ale těm, kterým vládne i můj vládce, se to nikdy nepodařilo. A nepodaří. Nikdy. Takže mi nezbývá než ho poslouchat.

Na portrét vládce, na který můžete koneckonců narazit na každém rohu, se nikdy neodvažuji podívat. Jednou jsem to totiž, ještě mladá, nezkušená a naivní, udělala a dodnes se občas v noci budím. S křikem, se slzami v očích, se zamrznutými slovy na rtech. Omráčená panikou, ale se srdcem zuřivě bijícím.

Jeho rysy jsou ostře řezané, brada mu nepřirozeně vystupuje daleko před čelist. Rty má tak tenké a světlé, až si občas pomyslím, že v tiskárnách po celé zemi musela dojít na ten krátký okamžik, kdy byla tištěna vládcova ústa, růžová barva i fantazie. Nad místem, kde přirozeně ústa cítím, sedí jako orlí pařát nos. Když už je člověk tak odvážný (nebo bláhový), že v detailní prohlídce portrétu pokročí takhle nestydatě vysoko, začne si uvědomovat jeden holý fakt. Vládce je kost a kůže, mrtvola bez barvy.

Pak se to ale najednou stane. Najednou víte, že dnes žádnou svobodnou volbu neprovedete, že jste opětovně selhali. Zavadíte totiž pohledem o vládcův ledově prázdný pohled. Krve by se ve vás nedořezal. „Já to nebyl, já jsem nevinný, já to nechci, tohle není pravda, nic jsem vám neudělal! Proč mě nenecháte v klidu žít a umřít, jak tohle proboha víte, kdo mě zradil?“ Ano, přesně to náš vládce umí. A bravurně. Ponížit nás, vzít nám i ten poslední kousek sebevědomí, znervózňovat nás každou vteřinu, sebrat nám přátele, zdravý rozum, svobodnou vůli. Chuť žít. Vítejte v říši Strachu!

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: