Téma: Svou tašku ubránila
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Petra Kubešová
Jednoho březnového rána, kdy už v lednici nezbývala ani kapka mléka a z košíčku na pečivo trčel poslední gumový rohlík, jsem se rozhodla vydat na nákup.
Venku panoval klid, nikde ani noha. Dalo se to čekat. Teď je klid všude. Před nedávnem byl totiž vyhlášen nouzový stav – kvůli nějakému viru… To mě podržte!
Od té doby nás důchodce pořád někdo varuje a do zblbnutí nám opakuje, že si máme mýt ruce. Budete se možná divit, ale já to dělám už skoro devadesát let, mně to tedy nikdo říkat nemusí! Prý jsme také nejohroženější skupinou. Možná vás to překvapuje, ale ani to pro nás důchodce není žádná novinka. To už se tak důchodcům stává, že to mají do hrobu blíž než batolata. Nač ta panika? Když si vzpomenu na to, co jsem za svůj život prožila, nějaký koronavirus mě opravdu nerozhází. Přežila jsem nacisty, bolševiky, řádění milicionářů, když nás vyháněli ze statku, tuberu, neštovice, spalničky, černý kašel… Myslím, že ani nějaký ten koronavirus mě nedostane.
Zakázali nám teď snad všechno, co se dá. Ale udělili nám i výsostné privilegium: Můžeme nakupovat v době, kdy nikdo jiný do obchodu nesmí. Taková výhoda se, jistě uznáte, musí využít! Vlastně mi ani nic jiného nezbývalo. A tak jsem se chopila příležitosti, nasadila si svou vlastnoručně ušitou roušku s puntíky, popadla pojízdnou tašku a vyrazila na nákup.
V obchodě jsem se mimo jiné zásobila toaletním papírem a dezinfekcí. Poradila mi to sousedka, volala mi celá vyplašená, že prý za pár dní nikde nic nebude. Cestou jsem ještě vyzvedla pár respirátorů, ty že prý nejsou vůbec nikde. Tak jsem si řekla, že se budou hodit a někomu udělám radost. Vypadá to totiž, že jsou z těch respirátorů všichni úplně vedle. Všechno jsem pěkně naskládala do pojízdné tašky a stejnou ulicí jako vždycky jsem vyrazila domů.
Šla jsem pomalu. Chodím teď o holi jako nějaká stará bába! Nedávno jsem totiž podstoupila operaci kolene. A jak se tak šourám a pozoruji zelenající se trávu, přepadl mě takový divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Viděl snad někdo, co za vzácnost si vezu v tašce? Snad se mě někdo nechystá okrást?! Párkrát jsem se ohlédla, ale nikde nikdo, tak jsem si jen zesílila naslouchátko a pokračovala dál.
Za chvíli jsem to ale slyšela jasně. Naslouchátko nelže – kroky! Rychle jsem se podívala za sebe… a byl tam! Zničehonic, muž v černém! Kuklu přes hlavu, ani roušku neměl, prevít! Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Otočila jsem se, že se mu vyhnu, ale tam stál další. Byla jsem v pasti. „Tak tu tašku, babi, a rychle!“ – ozvalo se mi za zády. Tak to tedy ne, pomyslela jsem si. Nevychovanci! Ani zdravit se nenaučili! Pomalu se ke mně přibližovali. Nikde nikdo, kdo by mi pomohl. Musela jsem se o sebe postarat sama.
Zatáhla jsem ruční brzdu na své kolečkové tašce a chopila se hole. S řádnou dávkou adrenalinu v těle jsem se ohnala po prvním lupiči. Zásah! Holí jsem ho praštila do ramene. Tak to by nešlo… Druhý úder jsem mu směřovala do rozkroku. Viděla jsem to jednou v televizi, dávali tam nějaký kurz sebeobrany nebo co, a pořád to opakovali jako pro hluché, přesně jako nám teď s tím mytím rukou: „Miřte mezi nohy“. No jasně, kam jinam, ne? Ten slaboch v černém to vzdal na první dobrou – dostala jsem ho do kolen, ani nemrknul!
Nemějte o mně špatné mínění, normálně jsem, myslím, docela lidumil. Ale tohle byl prostě vrchol! Tak jsem mu přidala ještě jednu přes záda, pacholkovi, abych si byla jistá, že se za nějakou tu chvíli nezvedne ze země. Druhý hrdina už mezitím cloumal mou taškou. Pravděpodobně se snažil přijít na to, jak odblokovat ruční brzdu, bránící kolečkům v pohybu. Nebo možná byl jen taková sušinka, že by s taškou nehnul tak jako tak? Díky konzervám a balené vodě nebyla sice nejlehčí, ale přeci jenom se mohl jako dítě při tělocviku víc snažit. Jakmile však spatřil, jaký osud potkal jeho kolegu, dal se na útěk. Ani vteřinu jsem nemeškala a hodila mu svou hůl pod nohy. Trefa! Panáček se skácel k zemi jako podťatý.
Nejspíš nás někdo viděl, lidé tady dost koukají z okna. Po pár minutách totiž přijela policie. S pobavením jsem sledovala jejich nechápavé výrazy a vykulené oči. Po pravdě, sama nevím, kde se tenkrát ve mně vzalo tolik odvahy. Možná to ani odvaha nebyla, spíš vztek, že si dovolují na bezmocnou bábu. To jsem taky řekla i těm reportérům, co za mnou druhý den přijeli jako za nějakou filmovou hvězdou. Také na mě hleděli jako na zjevení. Prý že: „Všechna čest, paní Marie!“ No bodejť! Aby ne! To koukáte na bábu! Ale nahlas jsem řekla jen: „Ale to je přeci normální, že se člověk brání, na tom nic není – jenom si pamatujte, že musíte mířit mezi nohy!“ A v duchu ještě pro sebe: „Tak kde máte ten váš koronavirus, srabi!?“
Ale stejně se opatrujte!
Hodnocení: 1 = výborně
