Jméno práce: Tohle místo byste měli navštívit
Slohový útvar: Impresionistická reportáž
Přidal(a): Eliška Nováková
Tohle místo byste měli navštívit aneb Dívky v zahradě
Kolem mě sviští vítr a vlasy mi zběsile vlají přes obličej. „Pohni sakra, měli jsme sraz už před deseti minutami!“ slyším před sebou vzdálený křik. „Tak já asi nemohla vědět, že ten obchod je tak daleko!“ ozve se zase udýchané volání za mnou. „Klid, jsme na výletě, to musí pochopit,“ funím, zatímco míjím sochu lorda Nelsona. Potlačím nutkání skočit do chladné vody rozlehlé fontány. Je strašný vedro, říkám si v duchu. Ale v červnu aspoň v Anglii moc neprší. Náš cíl se nachází na severní straně Trafalgarského náměstí. Už jsme skoro na místě.
„No tak, a máme je tu, ty naše opozdilce!“ zvolá hned profesorka. Už jsme se stihli vmísit do skupiny našich spolužáků. „Takže, už je nás konečně plný počet, jelikož je vás třicet, rozdělíte se do deseti skupinek po třech!“ vříská učitelka na celé náměstí, aby ji všichni slyšeli. „Paráda!“ zašeptám holkám do ucha. Naše opozdilé trio spolu zůstane i na prohlídce. „Pamatujte si, je to londýnská Národní galerie, takže se chovejte slušně, ne jako prasata na dvorku!“ neodpustí si naše třídní poznámku.
Národní galerie v Londýně byla založena roku 1824. Najdeme zde více než dva tisíce obrazů z období mezi třináctým až devatenáctým stoletím. Od renesančních velikánů přes Vélazqueze až k Monetovi a Rousseauovi. Quattrocento, baroko, impresionismus, naivní umění, pointilismus. Je tu vše. Není lepší místo, do kterého bych vás mohla zavést.
Přiřadím se do trojice s Violkou a Viki, kvůli kterým bych prohlídku málem ani nestihla. Viki si na sebe dnes vzala dlouhé rozevláté květované šaty. Když vybíhá schody, vypadá, jako by právě vyskočila z impresionistického obrazu. Vyrazím za ní vzhůru po ohromném kamenném schodišti vedoucím k proskleným dveřím galerie a za chvilku již vstupuji. Okamžitě mě ovane chladný vzduch a vůně leštěnky na podlahu. Přede mou se otevírá rozlehlá hala plná barevných stěn a kolem mě šumí babylon nejrůznějších lidských jazyků. Ještě nikdy jsem se necítila tak volná a bezstarostná, jako právě teď a tady.
„Tudy, holky!“ vykřiknu. Propluji rychle davem, vystoupám nahoru a vydám se směrem k Monetovým obrazům. Z chodby ještě zaslechnu ozvěnu napomenutí od hlídače: „No running please!“ ale to už jsem dávno pryč. Než mě holky dostihnou, už stojím před Monetovým obrazem s názvem „The Luncheon“. Zkuste se příště, až tu budete, přiblížit k jeho malbám. Čím blíž jsem k obrazu, tím víc se ponořuji do změti barevných skvrn, obraz se rozostřuje, až se z toho nakonec stává jen jedna velká šmouha. Jen kusy ztvrdlé barvy naskládané na sebe. Když jsem ale dostatečně daleko, cítím se být součástí obrazu. Jako bych slyšela smějícího se kloučka, který si na zemi hraje s dřevěným koníkem. Jako bych kolem sebe cítila vůni planých květin, kterých byla Monetova zahrada plná. „Tenhle se mi nelíbí, je takový jako o ničem,“ podotýká Violka „Já miluju Moneta, občas si přeju se vrátit v čase, abych mohla do jeho zahrady,“ šeptne Viki. „Jdeme dál,“ zavelím. „Ještě chci vidět Seurata.“
Malíři, co využívají techniku pointilismu, vytvářejí svá díla tak, že malými body základních barev vytvářejí dojem složité barevnosti. Technika je založena na schopnostech vnímání oka a mysli, které míchají jednotlivé body do celé škály barev. Mnoho malířů tento styl však nepoužívalo a ani nepoužívá, nejznámějšími jsou především Georges Seurat, Paul Signac a Henri-Edmond Cross.
Slavný obraz „Bathers at Asniérs“ od Georgese Seurata si zrovna prohlížím. Skoro cítím, jak vánek ohýbá měkká stébla trávy, slyším, jak bublá řeka, jak se smějí děti ve vodě. Z tohoto obrazu je cítit klid. „Já bych se šla vykoupat!“ navrhuje Viki. „Nepůjdeme už?“
Jen co se vymotáme ze skleněných otáčecích dveří zadního vchodu do galerie, pocítím ihned horko a dusno. Naráz lituji, že jsem s odchodem souhlasila. Zůstalo toho za mnou ještě tolik, co bych chtěla vidět! Vy ale neudělejte stejnou chybu jako já, a objevte vše, co jsem vám dnes neukázala.
Hodnocení: 1 = výborně
