Únos – vypravování

 

Jméno práce: Únos

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): 826219ndbg

 

 

Únos

Měl to být pátek jako každý jiný. Se spolužáky jsme se domlouvali, že vyrazíme někam ven. Vtom to ale přišlo. Rodiče jdou na večírek. Hned mi bylo jasné, co to pro mě znamená. Budu muset zůstat doma a hlídat bratříčka.

Rodiče odešli a já jsem se uvelebil u televize. Nic jiného na práci jsem stejně neměl. Zrovna dávali horor, který jsem ještě neviděl. Když se budu bát, alespoň mi to rychleji uteče, říkám si. Na okna lehce bubnovaly kapky začínající bouřky a studený vítr vytvářel v komíně meluzínu. Film byl asi v polovině, když vypadl proud. Prvotní úlek vystřídala úzkost. Celý dům byl najednou mrtvolně tichý. Bouřka jako kdyby rázem ustala, nemohl jsem se soustředit na nic jiného než na to tíživé, děsivé ticho. Nehnutě jsem seděl, když z ničeho nic to strašlivé ticho prořízl podivný zvuk. Tím zvukem byl nenadálý šum z dětské chůvičky. Rychlým pohybem hlavy jsem se otočil na chůvičku. Žádný takový zvuk jsem z ní nikdy neslyšel. Přitížilo se mi. Poslepu jsem doklopýtal pro baterku a začal šplhat po schodech. Nic se neděje, jen vypadl proud a chůvička je buď pokažená, nebo z ní byla slyšet jen ozvěna hromu, opakoval jsem si v hlavě, abych se uklidnil. Strašidelné stíny bledého světla, které baterka vrhala kolem mě, mi v tom ale nepomáhaly. Se srdcem v krku jsem po špičkách došel do dětského pokoje. Mé nejtemnější obavy se naplnily. Postýlka byla prázdná.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Unesli ho, pomyslel jsem si, a začal tiše panikařit. Okno je zavřené, takže únosci jsou zřejmě ještě v domě. Nevěděl jsem, co dělat. Rychle jsem zhasnul baterku a zamkl za sebou dveře od pokoje. Chtěl jsem zavolat policii, ale zjistil jsem, že u sebe nemám mobil. Musím se odsud dostat a sehnat pomoc, říkal jsem si v duchu. Vtom mě to napadlo. Podél okna přece vede silná větev, kterou jsme už dávno chtěli nechat uříznout. Otevřel jsem okno. Do tváří se mi opřel studený vítr s pichlavými kapkami deště. Stále ještě pršelo. V dálce zasvítil blesk. Podíval jsem se na větev. Vypadala, že by mě měla unést. Opatrně jsem na ni šlápnl. Moc se neohnula. Snad nepraskne, řekl jsem si, a pomalu na ni po čtyřech vylezl.

Byl jsem už skoro u kmene, když naskočil proud. Světla z obývacího pokoje, který byl pode mnou, se rozsvítila, což mě vylekalo. Domníval jsem se, že někdo jde. Prudce jsem otočil hlavu, abych se podíval, co se děje. V tu chvíli mi ale ujela noha. Myslel jsem si, že je se mnou amen. Jako zázrakem jsem se ale na poslední chvíli stačil chytit větve, po které jsem ještě před okamžikem lezl. Chvíli jsem visel a přemítal, co teď, než jsem si uvědomil, že jsem kousek nad zemí. Pustil jsem se větve a dopadl na zem. Ponožkami přímo do kaluže. V tu chvíli jsem ale měl jiné starosti. Přelezl jsem plot a běžel směrem k nejbližším sousedům. Už když jsem přebíhal přes ulici, bylo jasné, že nejsou doma, uvnitř se nesvítilo. Doběhl jsem až k jejich brance, když jsem v dáli zaslechl přijíždět auto. Ohlédl jsem se a skutečně, nějaké auto právě přijíždělo k našemu domu. Byli to rodiče.

Než jsem ale stihl zareagovat a zavolat na ně, zašli do domu. Přiběhl jsem ke dveřím a začal na ně zvonit. S udivenými pohledy otevřeli dveře a já jim začal překotně vysvětlovat, co se stalo. Když jsem skončil, oba se smíchem celou situaci jednoduše objasnili. Brášku totiž uložili do jejich postele, protože když spí v ní, málokdy se v noci probudí.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: