Kniha: Znamení zrodu
Autor: Vladimír Macura
Přidal(a): sabbka
ÚVOD
Knihu Znamení zrodu napsal český autor Vladimír Macura. Autor se v knize zamýšlí nad obdobím národního obrození a jeho vysvětlením. V knize Macura objasňuje znovuzrození české kultury a řeči během tohoto období. Nezabývá se pouze literární tvorbou, ale i společenským vývojem, a celým pozadím českého národního obrození. Pozastavuje se nad odbornou literaturou, která je dle něj nepřehledná. Národním obrozením se zabývá mnoho vědních oborů, jako například dějiny a teorie umění, filozofie, estetika, etnografie a další. Macura přemýšlí, zda má vlastně smysl k tomuto obrovskému množství knih přidávat nějakou další, nebo zda by mu vlastně nestačilo jen všechny už vzniklé knihy načíst, prostudovat. Autor v knize mluví o problému, kterým je pojem obrození. Pojem je dnes vnímaný jako bezpříznakový a má dvě strany. Na jedné z nich se české národní obrození zdálo být něčím zázračným. Na straně druhé se prosazovalo pojetí, které chápalo české obrození pouze jako součást národního vývoje. Dnes se obecně uznávají obě varianty. Vladimíra Macuru zajímá typ kultury, kterou v tomto období, tedy především v té jeho části, tradičně označujeme jako „období Jungmannovské“. Období, které je postupně budováno, ale přitom i ničeno. Vždy je toto období zároveň tvořeno a „rozbíjeno“. Macura chce sledovat jeho vývoj i v jevech, v nichž přetrvává, i v těch, kdy se mění. Kniha je rozdělena na dvě základní části. V první části této knihy se Macura zabývá tématy, které souvisí s tvaroslovím, které je dále rozčleněno do sedmi samostatných kapitol. Druhá část se zabývá a rozebírá pojmosloví, které je rozloženo do pěti samostatných kapitol. Součástí knihy je také obrazová příloha.
TVAROSLOVÍ
SYNKRETISMUS
V první kapitole této knihy autor řeší problematiku vlastenectví, které se týkalo různých žánrů uměleckých i publicistických. Macura vysvětluje, že vlastenectví bylo prosazováno nejen v textech literárních, ale i v divadelních představeních a dalších oblastech. V kapitole je také autorem vysvětlen pojem synkretismus. Macura tento pojem používá pro prolínání a spojování různých kulturních prvků, které vznikají v rámci procesu národního obrození. Autor popisuje, jak se během národního obrození vytvářel český kulturní obraz. Kulturní oblast se mísí s vědeckou oblastí. V tomto období se obrozenským ideálem osobnosti stal člověk, jakožto vlastenec. Což je osoba aktivně zasahující do několika oblastí kultury, která píše nebo překládá poezii, prózu i dramata a současně se zabývá otázkami jazyka i otázkami nejrůznějších vědních oborů, například estetikou, filozofii, historií, chemií, zoologií, pedagogikou, etymologií a dalšími. V této době došlo k velkému rozvíjení květomluvy, která byla velmi oblíbená při milostné komunikaci. Květiny nepředstavují jen podobnost ženského těla a literatury, ale také se promítají do písemnictví. Podle květin se v této době začali pojmenovávat i knihy. Nejčastěji se setkáváme s Růží a Lilií, které mají z historického hlediska dlouhou tradici. Květiny dle autora symbolizují národní barvy. Růže společně s Lilií stojí na vrcholu hierarchie květin. Národním symbolem se stala Lípa. Ve čtyřicátých letech dochází k potlačení květomluvy, která byla v této době redukována na intimní erotickou komunikaci. Ve 40. letech byly také položeny základy české politické žurnalistiky. Umělecký vývoj v době obrození probíhá zrychleně, jelikož se snažil udržet krok s ostatními kulturami. Publicistika využívala literaturu vědeckou i uměleckou. V literatuře se zabydluje jak ve velmi oblíbených, ale umělecky okrajových žánrech, tak i v poměrně dost prestižních a tehdejší měšťanskou společností žádaných prozaických žánrech. Macura poukazuje na to, že důležitou úlohu hrálo také divadlo, které na rozdíl od literatury jungmannovského období mělo poměrně dost velký okruh diváku.
EMANCIPAČNÍ ÚSILÍ
V druhé kapitole s názvem Emancipační úsilí se Macura zabývá otázkou mnoha nářečností a rozdílnými názory některých obrozenců. Autor upozorňuje na fakt, že mnohé spory a protiklady nejsou důležité, jelikož společným zájmem a cílem všech je „vzkřísit“ český jazyk, který je silně utlačován německým jazykem. Celé úsilí národního obrození se dá rozdělit do dvou skupin. První je počešťování a druhá poslovanšťování neboli budování české a slovanské kultury na základě podnětů z německého kulturního prostředí. V knize se rozvíjí myšlenka o paradoxu obrozenecké závislosti na německé kultuře. V několika kulturních oblastech můžeme sledovat, jak aktivity, které přispívají k rozvoji české kultury, souvisí se stavem dobové německé kultury. Vzhledem k faktu, že česká kultura nebyla budována jinak než německá kultura, ale naopak doslova zrcadlově, stala se česká kultura na německé kultuře do jisté míry závislou. Autor v kapitole vysvětluje, že obrozenci se chtěli německému národu postavit. Rozhodli se jít proti Němcům, kteří vynikají v oblasti filozofie, vymyslet projekt české kultury, jako národu bez filozofie. To tedy znamená, že filozofii vymění za jednoduchý zdravý rozum. Negativní vztah k německé kultuře přinesl velmi výrazné změny v oblasti poezie. Dále se autor zmiňuje o sylabotónické versifikaci, což je verš, kde se střídají přízvučné a nepřízvučné slabiky. Macura v knize vysvětluje, že sylabotónická versifikace byla ustálená Josefem Dobrovským a postupně se zdála být neschopnou k vytvoření reprezentativního národní básnířství. Řadou vlastenců byla brána, jako německá. Místo našla v metrice antické a metrice indické. Metrum je vzorec nebo schéma, podle kterého jsou uspořádány verše. V závěru kapitoly vyplynulo, že Česká kultura je soběstačná, jelikož má vše, co má i kultura německá. Výsledkem emancipačního úsilí tedy bylo v podstatě jen napodobování kultury německé.
LINGVOCERTISMUS
Vladimír Macura ve třetí kapitole knihy Znamení zrodu ukazuje, že jazyk v českém jazyce byl vnímán, jako klíč k národní identitě a jednotě. Obrozenci se skrze jazyk snažili vytvořit nezávislou kulturní identitu, která měla překonat kulturní závislost na němčině a obnovit český národ. Pravopis a gramatika nevypovídají jen o jazyce, ale často se v něm odráží sociální chování a pohled na svět. Což také svědčí o politických a estetických postojích. Neflektivní jazyky jsou podle Jungmanna vhodné pro racionální myšlení. Neflektivní jazyky jsou takové jazyky, které nemají skloňování a časování. Pravopis je přijímán a tvořen jako něco, co má svou vlastní hodnotu a je spjato estetickými a politickými jevy. Autor zmiňuje, že podobně jako se utváří estetika jazyka, vzniká i estetika pravopisu. Autor poukazuje na to, že rozdílné pohledy na pravopisné otázky vyvolávají spor v české vlastenecké společnosti. V té době vznikají označení jednotlivých vlasteneckých skupin. Na základě toho, k jaké podobě spisovného jazyka se přiklání. Toto pravopisné a celkově filologické rozdělení na skupiny zpočátku nahrazuje třídění politické, které je spojováno s politickými důsledky. Do pravopisu začali zasahovat úřady, a to mělo za následek změnu pravopisu. Odpůrci tento krok odsuzovali především kvůli důsledkům na českou kulturu. Česká kultura byla zpočátku budována jako kultura filologická. Silné spojení češtiny a němčiny ve slovní zásobě a skladbě se stalo argumentem pro vyjmutí češtiny z německého vlivu, což bylo součástí programu českoslovanského jazyka. Protikladem slovanství je ne slovanství, které souhlasilo s českou kulturu, která by byla zosobněná němčinou. Svět české kultury není v obrozeneckém pojetí pouze označován jazykem, ale je jim přímo vytvářen. Česká kultura se v počátcích ukládá především do jazyka. Z užívání jazyka jsou vyvozeny základní pojmy obrozenecké ideologie. Hlavně pojem národa a vlasti. Český jazyk postupně vytváří také českou literaturu, českou vědu, českou konverzaci, a i českou společnost. Také se u zeměpisných lokalit zavádějí české názvy. Česká kultura existuje skrze jazyk a zároveň o jazyce přímo vypovídá. Česká kultura se rozvíjí především prostřednictvím rozvoje jazyka. Určitě bychom mohli pokračovat českou obrozeneckou kulturou a nacházet nové projevy kulturních oblastí k jazyku. O to však Macurovi ale nešlo, záleželo mu na celkovém vystižení povahy, jakou měla kultura.
PŘEKLADADOVOST
Ve čtvrté kapitole, která se věnuje Překladovosti, autor vysvětluje, že česká kultura v době obrození byla budována, jako česká jazyková kultura, a proto se nejrychleji vytvářely oblasti, které přímo souvisí s jazykem. V té době se také ustaluje pojem slovesnost. Písemnictví zahrnuje kromě literatury i veškerou psanou kulturní aktivitu. Překladatelé často v práci ani neuvedli jména autorů, jelikož jazyková stránka byla důležitější než věcný obsah. Vysoké nároky byli kladeny na překlady z němčiny. Překlad do češtiny měl zá následek zmenšující se okruh čtenářů. V běžném překladu je překladatel upozaděn, pouze zprostředkovává dílo, které napsal autor a přeložený text se moc neliší. Macura ale poukazuje na to, že v Jungmannových překladech je situace přesně opačná. Místo toho, aby překladatelé použili původní text od autora, sami do něj zasahovali a prosazovali si své vlastní názory. To bohužel mělo za následek, že výsledný přeložený text mnohdy ztratil myšlenku, kterou chtěl samotný autor textem předat. Jungmann přidával svá hodnocení, a to text začleňovalo do jiných souvislostí, než za jakých původně vznikl. Text díla se přizpůsobuje obrozeneckému pohledu na svět. Jungmannovy překlady kladly důraz hlavně na umělecké texty. Ve všech Jungmanových překladech je uvedeno, že jde o překlad. Přeložený text někdy obsahuje i několik informací, které neobsahoval původní text v originále. V některých případech jsou doplňovány i informace, které vznikly díky časovému rozestupu obou textů. V rámci Jungmannovských překladů lze rozdělit několik druhů textu. Například polské naukové práce, které plní funkci informativní a je jí podřízen i charakter překladu. Překlad je určitým rozhovorem dvou subjektů, což ovšem nevylučuje vzájemné spory, které se často týkají hlavně českého jazyka v překladu Kossakowského. Zvláštní postavení mezí Jungmanovými překlady má překlad citátu z Jahnova Deutsches Volkstum. Přítomnost dvou pohledů, od autora a překladatelské, je zcela zřejmá. Upozorňuje na ni už neúplný charakter daného textu. Překlad do češtiny v tomto případě znamenal velkou změnu vůči německému originálu, a tím se český překlad dostává do konfliktu s německým originálem. Z překladů, které probíhaly za dob Jungmanna tedy vyplývá, že i když se v textu objevil „odkaz“ na originál autora, zdaleka překlady nefungovaly tak, jak je známe dnes. Hlavně u německých překladů by se dalo říct, že autor nepotřeboval překladatele, ale spíše naopak překladatel potřeboval autora pro své účely. Manipulace s cizým textem byla dle Macury bohužel v době národního obrození velmi častá. Často byl zásah tak velký, že změnil tematické a ideologické částí celého díla.
MYTOLOGYČNOST
V páté kapitole, která se nazývá Mytologyčnost, se autor zabývá otázkou vztahu mezi obrozeneckou kulturou a mýtem. Macura vysvětluje, že důležitá je formální stránka mýtické výpovědi. Mýtus je univerzální útvar, který představuje jednotný svět, a tíhne k synkretismu. V mýtu se setkáváme s typickým sakrálním prvkem, což je spojení s náboženskými, či duchovní aspekty. V této souvislosti se bavíme o znovuzrození české kultury. Jako příklad tady Macura uvádí Kollárovu Slávy dceru, která vytvářela mytologickou osu obrozenecké ideologie. Hlavními motivy se zde stali holub, lípa, jakožto slovanský symbol, a dub, jako mužský protějšek lípy. Na konci kapitoly se autor zmiňuje o projektu „Budeč“, což je středisko slovanské vzdělanosti, ve kterém se mýtus stává skutečností. Důležitá je dle Macury i formální stránka mytické výpovědi, která bývá označována výrazem konotovaná výpověď. Konotovaná výpověď je systém budovaný ze znaků. Dále autor pokračuje spojením vlastenecké společnosti a mýtu skrze vztah dítěte a rodiče, přičemž roli matky může znázorňovat i vlast. Naproti tomu role otce není v tomto období tak jednoznačná. Zastává totiž jednak úlohu předka, ale také panovníka.
IDEÁLNOST, HRA A MYSTIFIKACE
V šesté kapitole této části se Vladimír Macura zabývá otázkami ideálu, hry a mystifikace. Autor zjišťuje, jak obrozenci využívali ideály hry a mystifikace k vytvoření české národní identity. Zkoumá toto období nejen z historického pohledu, ale také z pohledu kulturních aktivit, například hledání ideálu, které by měly sjednotit český národ. Macura vysvětluje, jak obrozenci využívávali různé hry při vytváření národní identity. Hrou jsou zde myšleny například slavnostní průvody a další. Ideál se stával stále častějším pojmem v prvních třech desetiletích 19. století. Pojmy idea a ideál byly spojovány s dobovým povědomím duševní činností člověka. Utvoření české kultury, jako ideálu s sebou zpočátku neslo výrazné prvky hry. Herní charakter literatury se dle autora považoval za nejdůležitější oblast. Součástí utvoření národní kultury se začala stávat mystifikace, která je podle Macury všude přítomná. Mystifikace je neodmyslitelná hlavně v první polovině 19. století. Macura se v této kapitole věnuje mystifikaci, jako charakteristickému znaku národního obrození. V mystifikaci jde o to, že se některé historické skutečnosti upravovaly, nebo se přímo vytvářely, aby podpořily národní sebevědomí. Objevovaly staré české památky, které měnily dosavadní povědomí o české kultuře a literatuře. Autor zmiňuje například Rukopis královédvorský a později také Milostnou píseň krále Václava, nebo Libušino proroctví z roku 1849. Celkově se v této kapitola ukazuje, jak se národní obrození snažilo o formování ideálu, herních rituálů a také mystifikací, které měly pomoci sjednotit a vybudovat českou národní identitu. Macura ukazuje, že obrozenecké hnutí bylo plné herní stylizace a někdy i polopravd. Autor v této kapitole přinesl pohled na národní obrození i z jiného než z historického hlediska.
VLASTENECKÁ SPOLEČNOST
V poslední kapitole první části knihy se autor zabývá vlasteneckou společností, jakožto hlavním prvkem národního obrození. Sounáležitost k vlastencům se projevovala mnoha způsoby. Například počešťováním původních jmen a příjmení, nebo přidáváním vlasteneckých jmen. Ta u mužů většinou končila na „slav“, například Ladislav. Naproti tomu ženská vlastenecká jména měla zobrazovat vztah s vírou a bohem, například Marie. Tato jména u některých spisovatelů dokonce začala nahrazovat jejich skutečná jména. Mezi vlastenci se rovněž zavedly nové zvyklosti, které museli všichni členové respektovat. Macura uvádí jako jeden z příkladů aktivní používání češtiny. Není tedy překvapení, že bylo povinností každého, řádně se naučit česky. Na druhou stranu to dle autora umožňovalo vstup k českým obrozencům i autorům německým, pokud byli ochotni se naučit mluvit a psát v češtině. Autor, jako příklad Karla Angela Šnajdra, který si osvojil češtinu a stal se českým básníkem, i když předtím působil, jako německý básník. Autor uvádí, že mezi vlastenci se v této době rozšířilo oslovení pane vlastenče, a to jak při osobním setkání, tak v korespondencích. V této době se rozšířilo také vykání, které nám v češtině zůstalo dodnes. Macura zmiňuje, že obrozenec, který čte a píše knihy v češtině a který byl proto považován za vlastenecký ideál, byl novou generací vlastenců kritizován a zesměšňován, za ne příliš velkou aktivitu.
POJMOSLOVÍ
ATICKÝ – JÓNSKÝ – DÓRSKÝ
Název první kapitoly v druhé části knihy napovídá, že se Macura bude zabývat obrozeneckou a národní literaturou ve vztahu k antice, která byla v devatenáctém století na vrcholu. To se dle autora projevovalo v několika odvětvích. Autor například zmiňuje dotváření české kultury, nebo vliv na témata v próze a stavbu veršů v poezii. Macura říká, že v této době byl básník stále více vnímán jako někdo, kdo má vyšší hodnoty, které přesahují osobní rovinu a májí náboženský význam. Překlady atických textů mají největší možnou úroveň. Postupně se upevňuje představa o propojení slovanské a antické kultury. Jungmann zařazuje český jazyk mezi slovanské jazyky a stejně tak, jako atický mezi řecké jazyky. Macura zmiňuje, že termín jónský byl v české kultuře používaný málo a naopak termín dórský byl významnější, protože se stal opakem antičnosti.
VLAST
Druhá kapitola se jmenuje Vlast, což je určitě jeden z nejdůležitějších pojmů v období národního obrození. Autor zmiňuje pojem vlast v díle od Karla Hynka Máchy, který zachycuje nestálost jejího významu. Mácha někdy mluví o vlasti jako o celé zemi, jakožto naší domovině. Jindy obecně o zemi, jako konkrétním prostoru. V kapitole Macura také zmiňuje postavu poutníka od Karla Hynka Máchy. Postava poutníka představuje člověka bez domova, kterého nic nedrží na jednom konkrétním místě a nemá žádné závazky. Máchův poutník byl často zobrazován jako mladík, který se odlišuje od běžné společnosti a nezapadá do ní a tím pádem je samostatný a odcizený. Někteří obrozenci vnímali mládí a jinošství jako symboly spjaté se slovanstvím, tedy s národním a kolektivním povědomím, které je ukotvené ve společné kultuře a tradici. Na konci kapitoly Macura zmiňuje, že Šťúr se po Máchově smrti pokoušel zařadit toto jeho dílo mezi ostatní obrozenecké autory a přetvořil ho na příběh o putování Slovanů za jejich ztracenou mytologickou vlastí.
NÁROD
V pořadí třetí z pěti kapitol této druhé části se jmenuje Národ. V době Národního obrození se pojem národa mění, jak v české kultuře, tak i v celé Evropě. Macura na začátku kapitoly zkoumá historický původ tohoto slova. Autor poukazuj na fakt, že myšlenka národa je však známá již od 18 století, kdy přišla s vlnou evropského nacionalismu, díky které se tento pojem začal používat i v souvislosti s českým lidem. Termín národ byl spojen s jazykem, který se stal hlavním společným prvkem celého národa. Na základě této myšlenky vznikly během národního obrození na našem území dvě různé představy národa: český národ a všeslovanský národ. Tyto dva národy spolu fungovaly. Postupně však začala převládat tendence podporující menší národy, což vedlo k rozpadu tohoto vzájemného soužití. Zaměření na menší národy také narušilo vztahy s ostatními slovanskými zeměmi a místo toho se začala věnovat pozornost směru, který se nazývá austroslavismus. Ten se vyvíjel v duchu mírnosti a tolerance, a to se projevilo i v sentimentalitě, která je charakteristická pro období biedermeieru.
STŘED
Ve čtvrté kapitole Macura řeší hlavně českou filozofii, u které vznikl problém už při vytváření české kultury, a to i přestože autor poukazuje na fakt, že ze začátku se to jako filozofický problém nejevilo. Autor zmiňuje, že problém nastal v podstatě až ve čtyřicátých letech, kdy se začaly zpochybňovat překladové metody právě v oblasti filozofie. Také se začalo přemýšlet, jaké mají přínosy české filozofické práce a zda vůbec má obecně filozofie pro Čechy smysl. Autor zmiňuje jako jednoho z nejdůležitějších Herdera, pro kterého je důležitý pojem střed. Tento pojem má v jeho pojetí kladné vlastnosti. V kapitole je Macurou zmíněno, že podle teorie středu formuloval František Palacký pojetí smyslu českých dějin v díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.
PRAHA
Poslední kapitola druhé časti se nazývá stejně jako hlavní město České republiky. Autor v této kapitole rozvíjí obraz Prahy, jako město obrozenců. Obraz Prahy jako města se začal rodit ve 30. letech 19. století a estetika města začínala být považována za důležitou součást české krajiny. Do této chvíle se město objevovalo pouze v divadle, které však bylo vytlačeno až na okraj Jungmannovské společnosti. Macura zmiňuje, že se zde objevují personifikace Prahy, jako ženské bytostnosti. Obrozenci Prahu vnímají jako „svaté místo“ spojující každodenní realitu z minulosti a vlasteneckými ideály.
