Personifikace

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

literatura

 

Jméno: Personifikace

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Pojem personifikace neboli zosobnění je jeden z nejčastějších básnických prostředků, který zjednodušeně řečeno spočívá v přenesení lidských vlastností a chování na věci neživé a zvířata. S personifikací se lze setkat nejen v literatuře, ale také v naší každodenní komunikaci.

 

Základní znaky personifikace

Personifikace se považuje za specifický druh metafory. Jedná se o prostředek, který je založen na přenesení původně lidských vlastností a činností na zvířata, rostliny, předměty, přírodní jevy, nebeská tělesa či abstraktní pojmy. Ty tak prostřednictvím nejrůznějších sloves a přídavných jmen, která byla původně určena pouze pro lidské bytosti, mohou „ožít“, a tedy chovat se, cítit a mluvit jako lidé. Název je odvozen od latinského slova personificare, které znamená zosobnit, odtud také české označení zosobnění. S personifikací se nejčastěji setkáme v poezii a lidové slovesnosti, ale objevuje se i v próze, dramatu či běžné mluvě.

 

Personifikace v umělecké literatuře

S personifikací se v umělecké literatuře setkáváme již od nepaměti a najdeme ji i v poezii či próze ze současnosti. Velmi často se s personifikací setkáváme v bajkách a pohádkách, příkladem takových pohádek jsou například O dvanácti měsíčkách, Pták Ohnivák či Zlatovláska a podobně.

 

O lásce šeptal tichý mech;

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

(Karel Hynek Mácha, Máj,  I. zpěv)

 

Bílé šatičky smutek tají,

v perlách se slzy ukrývají,

a pátek nešťastný je den,

nechoď, dceruško, k vodě ven.

(Karel Jaromír Erben, Kytice, Vodník)

 

Tma nás přivítala nečekaným chladem, údolí už spalo, vonělo trávou a vodou, obloha nad námi jiskřila. Stoupali jsme po stezce podle mumlajícího potoka k rybníku a opět mlčeli; Petr  šel   pár kroků přede mnou – obrys postavy v povědomě rozklácené chůzi na světlejším pozadí oblohy……

(Jan Otčenášek, Když v ráji pršelo)

 

Sluníčko svítí. Za chvilku

studený vítr uteče.

Nejdříve bílou košilku

trnka si lehce navleče.

 

Jak na trní je celé dny,

v košilce co se načeká.

Kabátek pěkně zelený

dnes teprve si obléká.

(František Branislav, Básně, Trnka)

 

Leden přistoupil k Červnu, něco mu pošeptal a podal mu žezlo. Vatra se rozhořela a Červen se ujal vlády. Všechno začalo nejdříve kvést a potom zrát. Najednou před Maruškou začaly růst velké jahody. Ta neváhala ani chvilku a začala je trhat. Poté poděkovala a běžela domů. Sestra Holena i macecha se divily, že tento úkol také splnila. Najedly se jahod a byly spokojené, ale tahle spokojenost jim dlouho nevydržela.

(Božena Němcová, Slovenské pohádky a pověsti, O dvanácti měsíčkách)

 

Personifikace v běžné komunikaci

Tak jako mnohé další básnické prostředky ale není personifikace vyhrazena pouze pro uměleckou literaturu a často ji v našich promluvách využíváme i my. Příkladem takovéhoto typu pak mohou být věty typu „Měsíc putuje po nebi.  V zimě příroda spí, na jaře se probouzí. Slunce nakukuje do oken“.