17. listopadu 1989 – interview (rozhovor)

 

Jméno práce: 17. listopadu 1989

Slohový útvar: Interview, Rozhovor

Přidal(a): Michaela

 

 

Milá babičko, co jste dělala 17.listopadu roku 1989?

Milí čtenáři, dnes jsem si pro Vás připravila rozhovor se svou babičkou Hanou Gerešovou, narozenou v roce 1938. V období pražské stávky dne 17.listopadu byla již jednatřicetiletou ženou se dvěma dětmi, žijící na ulici Štěpánská v Praze 1. Její přístup k dnešnímu rozhovoru byl také dost ovlivněn smrtí jejího bratrance Honzy Palacha z roku 1969. Byl to mladý muž, studující na Karlově Univerzitě, jež se upálil na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti.

 

: Milá babičko, povězte mi prosím, co jste v době listopadové revoluce dělala?

Babička: Bylo mi jednatřicet let, bydlela jsem kousek od Václavského náměstí na ulici Štěpánská. Povoláním jsem byla profesorka na Karlově Univerzitě. A zároveň už také matka dvou dětí, tvé mamince bylo již 11 let a tvému strejdovi pět. Listopadovou revoluci jsem společně s tvým dědečkem prožívala každým svým dechem, už bylo na čase s komunismem zkoncovat!

 

Já: Účastnila jste se také nějaké z demonstrací?

Babička: Jo, milá zlatá, to bych ti mohla dlouho vyprávět. Sama víš, že já musím být vždy všude. Začalo to mou první velkou studentskou stávkou, vyšli jsme do ulic já, děkané, profesoři, studenti naší univerzity i jiných škol. Musím ti říct, byli jsme jednotní skoro jako jeden člověk, všichni jsme věděli, co chceme a byli jsme odhodlání udělat pro to vše.

 

Já: Povídejte mi, jak to probíhalo.

Babička: Jak už jsem říkala, byli jsme rozhodnutí pro svobodu udělat vše. Připravili jsme si různé plakáty, visačky a praporky. Kde byly napsány věty: “MINULOST PROMLOUVÁ K DNEŠKU!”, “LIDSKÁ PRÁVA”, “MÁTE SLOUŽIT LIDU!” a vyšli jsme do ulic. Naše stávka se začala studentskou hymnou Gaudeamus igitur. Musím Ti říct bylo to něco neskutečného. Šli jsme z Albertova směrem na Vyšehrad. Tam se stalo ovšem něco nečekaného obklopila nás obrovská skupina estébáků s černými obušky a bariérovými štíty. Nebylo kam utéci. A když už se to někomu z nás povedlo a snažil se schovat například u někoho doma, byl odvlečen zpět na náměstí, ubit skoro k smrti a hozen zpět do davu. Něco tak hrozného určitě nikdo z nás nečekal.

 

Já: Jak jste se domů dostala vy?

Babička: Měla jsem pár odřenin a lehký otřes mozku, ale to ještě nebylo nic oproti tomu jak dopadli jiní, dokonce se zemí šířilo, že někteří byli ubití k smrti. Nemocnice uvedly, že tu noc bylo 568 studentů těžce zraněno. Ale v sobotu ráno 18. listopadu 1989 bylo obrovské probuzení lidu do pravdy. Národ konečně pozvednul hlavy, začaly se organizovat stávkové výbory, ke stávkám se přidávali také herci. Bylo založeno Občanské fórum. Naše země se konečně začala bránit! A dne 28.března 1990 oficiálně zanikla Československá socialistická republika a vznikl nový nástupnický stát Česká a Slovenská Federativní Republika, který sdružoval oba dva národy až do roku 1992, kdy došlo k definitivnímu rozdělení obou zemí.

 

Já: Ještě by mě zajímalo, jak dopadli ti, kteří vás tak brutálně pobili?

Babička: V rozhlase jsem se doslechla, že bylo stíháno 28 příslušníků SNB, 11 z nich bylo odsouzeno. Velitelé zásahu dostali tříletý nepodmíněný trest za zneužití pravomocí veřejného činitele.

 

: Mockrát vám babičko děkuji za rozhovor.

Babička: Já jsem moc ráda, že své zážitky mohu předat zase dalším generacím.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: