Ach jo aneb některé postřehy z obou stran ledničky

rozbor-díla

 

  Kniha: Ach jo aneb některé postřehy z obou stran ledničky

  Autor: Robert Fulghum

  Přidal(a): Niki

 

 

Na začátku spisovatel přemýšlí nad citoslovcem ACHJO. Přemýšlí, proč toto slovo není ve slovnících, když jej tak všichni často používáme, a postupně čtenáře informuje kde všude a která podobná slova používáme.

Dále spisovatel píše o lednicích. Čím pro nás v každodenním životě jsou a co s nimi již zažil. Popisuje svou nejoblíbenější část dne, a to 2. hodinu ráno, kdy chodí debužírovat.

Také nám začíná vyprávět, jakým způsobem knihu píše, jak bychom ji měli číst a jak neměli.

Další příběh je o lidech, jako byla například popelka. O lidech, kteří v životě neměli moc štěstí a o tom, že i když se říká, že každý svého štěstí strůjcem, tak by těmto lidem přece jenom měl k tomu štěstí někdo pomoct.

Tento příběh je o doutnících. Spisovatel vypráví, o tom jak si na konci vydařeného týdne šel koupit ten nejdražší doutník, který měl v plánu si zapálit na procházce San Franciscem. Když zastavil pod jedním stromem a doutník zapálil, náhodou se nacházel před jedním bistrem. Hned dostal chuť na kávu, a tak doutník položil na cihlovou římsu a šel si pro kávu. Když viděl z okna, že doutník zmizel, vyběhl ven a uviděl tam starého pána, jak drží jeho doutník v ruce. Spisovatel se rozhodl, že ho bude pronásledovat. Šel tedy za ním a viděl, jak muž dává ochutnat doutník svým přátelům, jak si ho užívá a děkuje Bohu za takový dar. Když dojde k jednomu hřišti a z doutníku už zbývá jen malý špaček, nezahodí jej na zem a nezašlápne, jak by to udělal spisovatel, ale pod keřem růží nedopalek nahrabe do hlíny. Podle spisovatele to byl ten nejlepší doutník, který kdy neměl.

Další kapitola je o škytavce. O tom jak taková to, jakože nemoc o které nikdo neví, co ji způsobuje, je zábavná a dělá z nudných a nezajímavých chvil, legrační zážitky. Vypráví o jedné dlouhé, až nudné svatbě, kterou nevěsta přeměnila na vtipnou a nezapomenutelnou, a to tím, že v průběhu obřadu začala škytat.

V dalším příběhu spisovatel píše o jednom stromu a o lásce. Píše o jednom jalovci. Co všechno přežil, co málem nepřežil, co zažil i nezažil. A píše o tom, co všechno musí přežít a zažít někdy raději i nezažít zamilovaný pár. A kolik toho má láska s tímto jalovcem vlastně společného.

V tomto příběhu se spisovatel zamýšlí na předpubertálních dětech, jak vyhledávají nebezpečí, legraci v až primitivních činnostech a vůbec nad jejich chováním. Také vypráví o tom, jak učil na škole a jak si s dětmi udělali Ohňový den. Poté se zamýšlí nad světluškami. Jaké by to bylo, kdybychom my lidé, měli také nějaké takové světýlko. A proč jej vůbec světlušky mají.

V tomto příběhu spisovatel vypravuje jeden jeho zážitek z dovolené v Thajsku, kdy přišel před jeden chrám, před kterým stáli malé holčičky, které vám nabízeli, že pustí pták, kterého měli zavřeného v kleci, samozřejmě když jim za to zaplatíte. Spisovatel to ze začátku chápal jako jeden z těch podvodů do chvíle než mu muž, který mu přinesl snídani, vysvětlil tento ptačí byznys. Vzal ho na druhou stranu chrámu, kam vypuštění ptáci přilétávali a kterým ty malé holčičky dávali napít a najíst. Takže jste v podstatě zaplatili za to, že ti malí ptáčci dostali najíst a napít. Dej a bude ti dáno, neboť dary kolují.

V dalším vyprávění se dočtete o tom, jak ze spisovatele svým způsobem stal blázen. Hned vám to vysvětlím. V tom příběhu jde vlastně o tom, že se jednoho dne začal zamýšlet nad absurdními věcmi. Přemýšlel v samoobsluze nad konzervou s tuňákem. Kolik lidí dělalo na tom, aby se ta konzerva dostala až do té samoobsluhy, a podobně. Ale vlastně spisovatel nezešílel. Protože se nic nestalo, jenom se zamyslel nad tuňákem. Ale lidé, kteří se nad tím tuňákem nezamysleli, by se měli zamyslet nad sebou.

V této kapitole se spisovatel vrací do dětství. Vzpomíná na to, jak chodil se svými syny na kolotoče a jak si to vždycky užili. A i přesto, že jsou už jeho synové dospělí, chodí na ty kolotoče ještě teď. Nejezdí na nich, ale chodí kolem nich, když jde do práce a jenom čeká, až jeho vnoučata budou dost velcí na to, aby s nimi mohl opět chodit na tu pouť.

V tomto příběhu spisovatel píše o tom, že lidé často říkají, že neumí zpívat. Ne, že by neuměli, ale většina to tvrdí, protože se všichni porovnávají se slavnými zpěváky. A kvůli tomu už si dnes skoro nikdo nezazpívá ani hymnu. Radši to přenechají nějakému profesionálnímu zpěvákovi. A plynule naváže na jednoho doktora, který napsal jednu píseň s názvem „Dům na pomezí“, a že to je v podstatě hymna. Nejenom, že ji všichni znají, ale do posledního slova znají její text a všichni si ji zpívají.

V této kapitolce spisovatel vypráví o tradicích. O tom, že i přes to, že není žid, tak dodržuje roš hašana. A že život bez aspoň jedné tradice není životem. Vypráví také, jak byl se svou ženou v Japonsku v jednom chrámu, kde byl takový dřevěný tunel, ve kterém se někde nacházel pověšený zámek. A když ho v té tmě najdete, tak se dostanete do budhistického ráje. I přes velké úsilí se ten zámek snažili najít, ale nenašli. Zeptali se proto kněze, který mu řekl: „Zřejmě jste nehledal tu správnou věc tím správným způsobem. Odemknout ten zámek znamená odvážně vykonat pouť temnotou ke světlu.“

V tomto příběhu spisovatel píše o svém příteli Gradym. Je to až neuvěřitelný popis. Tento muž se rozvedl se svou ženou, teda spíš ona sním. Poté se nastěhoval do nějakého starého šedého zatuchlého bytu, ve kterém žil 7 let. Za těch 7 let ho ani nevymaloval, protože našel tolik důvodů, proč by to neměl dělat, že nad tím normální člověk ztrácí zdravý rozum. Jednoho dne, kdy Grady odjel, jeho dům spisovatel spolu s dalšími přáteli, vymalovali ten byt. Vymalovali ho žlutou barvou, jak si Grady představoval. Když se Grady vrátil domů, byl šťastný, ale zase se něco našlo. Nelíbil se mu odstín té žluté. Nemohl to přemalovat, protože by tím urazil přátele, ale kdyby to neudělal tak z té žluté zcvokne. Takže nakonec skončil, tam kde byl na začátku.

Další dva příběhy jsou o víře. O Bohu. O tom, že i přes to, že všichni věří v to samé, se všichni, tedy ne všichni, ale všichni věřící, dohadují o tom, která víra je ta správná. Víra je jako voda. Má spoustu podob, ať už je to pára, led, sníh, mlha či kroupy, pořád je to voda. Voda, kterou všichni potřebujeme, ať už má jakoukoliv podobu. Stejně jako víra.

Tento příběh je z léta roku 1959. Spisovatel dostudoval vysokou školu a začal pracovat. Práce se mu nelíbila, teda spíše se mu nelíbil jeho nadřízený. Měl s ním stále nějaký problém. Například, že měli už přes týden ten stejný oběd, který si ještě museli hradit sami. Jednou, když si stěžoval nočnímu hlídači, mu hlídač vysvětlil, kde je vlastně problém. Je to vněm, pro upřesnění ve spisovateli. Ten problém je, že nerozpozná problém od nepohodlí. A měl pravdu. Dodnes si na to spisovatel dává pozor.

Tento příběh je hodně dojemný. Jednoho dne se do přístavu, kdy bydlí spisovatel, nastěhovali noví majitelé. Ale byl tu jeden problém, noví nájemníci vlastnili psa, což bylo nepřípustné vzhledem k tomu, že je v přístavu zakázáno míti psa. A tak se majitelé domluvili se sousedy. Spisovatel nebyl nadšený, protože se psů bál, ale nakonec si ho Gyda získala. Stali se z nich velcí přátelé. Ale jednoho dne to přišlo. Gyda měla rakovinu, a tak se mohlo kdykoliv stát, že Gyda zemře. Jednoho dne ráno musela vzít paní Gydu k veterináři. Ale bohužel se už vrátila sama. Spisovatel z toho byl naprosto zničený. Vzali Gydin popel a zakopali jej v truhle do hlíny pod keř růží.

Nejvíce časem ovládaný člověk. O tomto muži spisovatel píše ve svém dalším příběhu. Byl to muž těžce zaneprázdněný. Vlastnil Range Rovera a měl drahý kožený kufřík. Jednou když spěchal do práce, nechal svůj kufřík na střeše auta i s hrnkem kávy, na který samozřejmě zapomněl. Když to viděla sousedka a pan spisovatel, okamžitě nasedli do svých aut a rozjeli se za ním. Snažili se ho zastavit, ale zezačátku se jim to nedařilo, ale potom muži došli nervy a prudce zabrzdil, což způsobilo, že hrnek s kávou a kufřík sjeli po kapotě a spadli na vozovku. A aby toho nebylo málo, tak ten kufřík pan spisovatel omylem přejel. Další den už měl muž nový kufřík a opět spěchal do práce.

Tento příběh je o ekonomických časopisech o skladovacích prostorech a o přebytečných věcech. Je to o lidech, kteří si kupují věci, které nepotřebují a potom je nemají kam uskladňovat.

Tento příběh je o Armádě spásy. Spisovatel vypráví o tom, jak pomáhal už od malička vybírat peníze pro Armádu spásy. Také píše o důvodech, proč vlastně stojí před obchodním domem a vybírá peníze. A vzpomíná na svého otce, který s tím vším vůbec začal.

Pohřeb po americku. O tom je další vyprávění. Spisovatel vypráví, jaké neuvěřitelné pohřby jako pastor zažil. A věřte, že některé příběhy jsou až k neuvěření.

Tento příběh je o dětech. Je to o malých uličnících, kteří pořád zlobí. Spisovatel vypráví, o skupince dětí, kteří v jedné ulici, kde bydleli, dělali samé problémy, které musely jejich maminky řešit a nad kterými se jejich otcové zasmáli a vzpomínali na svá mládí.

Spisovatel píše o muži. O Jimmym Carterovi. O muži spojených států. O člověku, který vždy pomáhal na tom správném místě. O muži, který nežil pro peníze, ale pro dobro a pro spravedlnost. O muži, který nepatřil k těm, co získali celý svět a ztratili svou duši. O muži, jenž byl bývalým prezidentem Spojených Států Amerických.

V této kapitole se spisovatel zamýšlí nad časem. Vypráví o svém dávném příteli, který měl schopnost říct kolik je hodin, i přes to, že neměl hodinky. Přemýšlí nad velikostí a důležitostí času. Nad tím kam se čas ztrácí, kdy budeme mít dostatek času a jestli ho vůbec někdy budeme mít. Jestli čas na život je dostačující. Zamýšlí se nad spoustou otázek o čase.

V této kapitole spisovatel píše o věcech potřebných pro člověka, i nepotřebných. Píše o tom kolik energie má v domě, píše o pýše mužů, píše o malých věcech, které obsahují tak velké zážitky. O tom jakou má člověk neomezenou představivost a jak jí může využít. A o tom, že když věříme, tak vidíme i nemožné.

Na těchto stránkách se píše o sebedůvěře, která se postupem času u většiny zmenšuje. Píše o malých dětech, kteří si věří na tolik, že na každou otázku, odpoví ANO, na rozdíl od vysokoškoláků. Asi v polovině spisovatel čtenáře zve na slavnostní zakončení středoškolských studií. Hlubší význam jsem zatím nepochopila, ale možná, že to časem pochopím.

Poslední příběh je o slečně Emily Phippsové. Spisovatelově imaginární asistentce. Popisuje jak je Emily schopná, úžasná atd. Píše o tom jak už s předstíráním, že je Emily opravdová, zašel moc daleko a snaží se z toho vyvlíknout. V tom mu pomůže jeho nová sekretářka Matra, tentokrát skutečná, která se vydává za Emiliinu neteř, Edith.





Další podobné materiály na webu: