Jméno práce: Bezdomovectví
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): silvie
Vcítění se do bezdomovce
Co bych dělala kdybych byla bezdomovcem? to je otázka na kterou nejsem schopna Vám dát odpověď. Tito lidé prožívají to co by nedokažme ani ve snu představit. Bezdomovec je člověk bez domova bez přístřeší bez rodiny a bez peněz. A jak tak to už bývá když nejsou peníze tak není ani jídlo.
Ve škole jsem dostala velmi zajímaví úkol. Ale pro mě i velmi těžký.
Mým úkolem je zkusit se vcítit do bezdomovce a vyzkoušet si tak tím jaké by to bylo pro mne. Ale jde to tak jednoduše se do někoho takového vcítit?
Nikdo, kdo si tím neprošel, nemůže určit jaké to je a jaké ne. Dle mého to není vůbec jednoduchá situace. Já jsem třeba obeznámena s tím že pokud bych se do takové situace dostala tak vím kam se obrátit. V dnešní době je takových zařízení kde budou rádi že mi mohou pomoci například azylové domy, nízkoprahová denní centra, odpočívárny pro bezdomovce a spoustu dalších. Já to sice vím, že to existuje ale jak to mají vědět lidé bez domova a bez peněz?
Je vlastně smutné označovat bezdomovce jako odpad společnosti, nelze odsoudit člověka, aniž by jste znali jeho příběh. Ano, pokud jde o „smradlavé věčně opilé bezdomovce, kteří každého jen otravují jsou nepříjemní a agresivní“ určitě chápu, názor že jsou naprosto odporní a hnusní. Ale pořád se nedomnívám že jsou odpadem společnosti.
Protože co si budeme povídat jsou mezi nimi i výjimky, na kterých by jste ani nepoznali že jsou to bezdomovci což jsou takzvaní „skrytí bezdomovci“ a ti se za to stydí ale nemají na výběr ale snaží se přizpůsobovat společnosti, což si myslím že je správně. Myslíte že by jste se dokázali stát skrytým bezdomovcem a nebo zjevným ?
Dle mého názoru by většina z nás nevydržela ani dvě hodiny. Nejspíš by ani nebylo na škodu, kdyby si každý z nás prožil pár dní jako bezdomovec. Nevědět jestli se dožijete dalšího dne, nemít žádnou jistotu, cítit prázdný žaludek a tvrdou zem. Třeba by to každému z nás otevřelo oči a donutilo by nás to přehodnotit svůj žebříček hodnot a zamyslet se na tím co je opravdu důležité. Vždy když jdeme ulicí a vidíme bezdomovce co uděláme?
Ulicemi, kde tito lidé celé dny postávají, posedávají, polehávají či klečí a občas žebrají, každý den projde plno lidí, většinou nevšímavě. Někteří z kolemjdoucích jim občas hodí nějaké drobné mince, dají nějaké jídlo, ale nevnímají v té bytosti před sebou člověka, jako jsou oni sami.
Člověka, který má své sny, touhy, naděje i trápení. Své smutky, radosti i přání. Mnozí z nich za sebou mají pohnuté osudy, častokrát se ocitli na úplném dně a někteří se od něj dokázali opět odrazit. Jejich příběhy mohou být varováním pro nás i pro naše děti. Cesta dolů je velmi rychlá, ale cesta zpět na vrchol je nesnadná a nesmírně namáhavá. Tak těžká, že ji velká část jedinců není schopna zvládnout sama, vlastními silami a potřebuje naši pomoc. Málokdo z nás si dokáže představit, co vlastně člověk, který se ocitl na ulici cítí. Jaké to je, ocitnout se najednou na ulici. Bez prostředků, bez možnosti vrátit se do bezpečí svého bytu či domu.
Hodnocení: neuvedeno
