Blouznění – vypravování

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

sloh

 

Téma: Blouznění

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): Mysl

 

 

Blouznění

Už zase. Zase mně probouzí ty divné hlasy. V mém pokoji něco teče. Taková zelená tekutina. Když se jí dotknu, vše neznámé kolem mě zmizí a objevím se ve svém normálním pokoji. “Jsi k ničemu, jsi k ničemu,” začalo se ozývat. “Kdo je to? Kde jsi?” ptám se toho hlasu. Neodpovídá. Začínají se objevovat další a další hlasy. Přede mnou se objeví tmavý stín. Ukazuje na mě prstem a směje se. Jeho smích, ježiši jeho smích, drásá mi nervy. “Směje se ti, směje se ti že?” ozývá se, “to necháš líbit? Dej mu co proto.” “Nesmíš, nesmíš, nesmíš to udělat,” říkám si v hlavě, ale můj vztek ve mně roste. Cítím, že přestávám mít kontrolu nad svýma rukama. Moje pravá ruka se napřahuje. Snažím se tomu zabránit, ale nemůžu. Moje tělo mě neposlouchá. “Tu máš a nevracej se,” slyším se křičet.

 

Prásk!  Bolest. Krev. Moje ruka je zabořená ve skle obrazu a je celá od krve. Jinak vše v normálu. Vytáhnu ji z obrazu. Rozbil jsem obraz, který namalovala Emílie. Moje sladká Emílie. Škoda toho obrazu. “Co teď s tou rukou a s tím obrazem?” ptám se sám sebe, “za chvíli tady budou sousedé, kteří se mě budou ptát, co se děje. Nesmí vědět o tom, že já jsem vlastně snílek, co sní i za dne.” Tak jsem šel do koupelny si umýt tu ruku a uklidit ten obraz. Přesně jak jsem měl vše hotovo, tak zazvonil zvonek.

 

Žádný soused to nebyl. Byl to můj spolubydlící Péťa. Sedli jsme si spolu a povykládali jsme si, jak se on měl, když tady nebyl. Když v tom jsem uslyšel 1 větu. Řekl, že začal chodit s Emilií. Když v tom to zase začíná. Hlasy jsou všude kolem mě. Nabádali mě, abych ho zabil. Říkají: “Podívej se na něj. Tvrdí, že začal chodit s Emílií. To nemůže být možné, pokud by jí před rokem neunesl, poté ji nesvázal, a neudělal z ní chodící tělo bez duše, která poslouchá jejího pána. Běž a zastřel ho.”

 

“Musím to vydržet. Neudělám to” říkám si v duchu. Nebylo mně dobře, a tak mě napadlo, že si zastřílím na blízké střelnici. Řekl jsem tedy Péťovi: “Domluvil jsem si s Tondou, že si půjdu s ním zastřílet. Než přijdu, můžeš prosím tě pohlídat cukroví? Do dvou hodin bych měl být zpátky.” Péťa pochopil a souhlasil s tím, že mně to cukroví pohlídá. A tak jsem vyšel doprovázen hlasy.

 

Před bytem se mi objevují stíny a různé nestvůry. Zdi se mění na zelený sliz. Kolem mě slyším smích a křiky. Většina se odeznívá z jednoho místa. Jdu k němu blíž. Tělo. Tělo mé milované Emílie tu leží. Žije. Ona se hýbe. Podívám se za ní. Blíží se k ní nějaký velký slimák. Slintá. Chce jí sníst. Co mám dělat? Už vím, zastřelím ho. Vytáhnu pistol, zamířím na hruď a střelím. Přitom mně upadne nábojnice.

 

Slimák ani Emílie nikde. Místo toho vidím, co jsem udělal. Střelil jsem o jedoucího výtahu. Zabil jsem někoho? Já? Co jsem to za člověka? Musím teď odsud, jinak zase někomu ublížím. Ty hlasy se vrátí.

 

Přišel jsem k autobusu a odjel jsem. Našel jsem si úkryt v lesích. Musím tady být, jinak někomu ublížím. Budu tu do té doby, než se z toho vzpamatuju.

 

Hodnocení: neuvedeno (nebylo tvořeno do školy)