Když mě unesli mimozemšťané – vypravování

sloh

 

Téma práce: Co se se mnou stalo, když mě unesli mimozemšťané

Slohový útvar: Vypravování

Přidal(a): Klára Ř.

 

Bojovala jsem s mimozemšťany s emo holkou. A získala jsem superschopnost?

Byl to den jako každý jiný? Ráno vstát, připravit se do školy a už tam mazat. Chodím do páté třídy a moje akademické výsledky nejsou nejsilnější s porovnáním s některými žáky, ale zase nejsem na tom tak špatně, považuji se za průměrného člověka. Učení je na mě někdy těžký, ale nějak to zvládám, co přijde v pozdějších letech mě teda děsí, když už teď mám problémy, ale s tím si musí poradit mě starší já.

Den se opět vlekl a já si zase přišla v nekonečné smyčce, která se opakuje každý den. Naštěstí se blížil konec vyučování a my se vypravili do jídelny. Dneska dávali fakt mňamky alias koprovka nebo šišky s mákem. Tohle byli jak volby, prostě vyber menší zlo a padej. Zrovna v ten den jsem chvátala domů, takže jsem co nejrychleji vylítla ze školy, když v to se cestou domů stalo něco divného. V mžiku oka jsem najednou stála ve velké tmavé místnosti. Za sebou jsem zaslechla kroky, ale když jsem se otočila, zamotala se mi hlava a já jen viděla siluety velkých postav.

„Hej žiješ, kámo vzbuď se. Cmon jak dlouho ještě budeš chrápat. Mě tu už…“ Nějaká holka klečela přede mnou a když si všimla, že už nespím, tak zmkla a jen se na mě koukala. „Šípková Růženka žije, ona už nespí“ „Hej můžeš mi vysvětlit co se sakra děje a proč tak dovádíš, jen protože jsem vzhůru“   Konečně jsem si jí pořádně prohlédla a všimla si, že je starší než já, řekla bych tak kolem patnácti. Měla na sobě dlouhou černou mikinu a kalhoty, které ladili k jejím vlasům a očním stínům. Super nějaká emo holka. „Tak za prvé chrápeš tu už Bůh ví jak dlouho a za druhé nemám ponětí, ale sáhni si na krk máš tam jizvu asi po nějakým řezu, ta moje je už skoro pryč, což je divný jizvy nemizí.“ A měla pravdu, na mém krku byla jizva, která tam nikdy dřív nebyla, ale nebolelo to, takže nemohla být čerstvá, nýbrž již zahojená. V tom jsem si uvědomila, jak muže vědět, že její jizva je skoro pryč, když si na krk nevidí. „Jak vůbec víš, že je skoro pryč?“ „To je snadný, mám tohle.“ Z kapsy vytasila malé zrcátko. „Rozbij ho, nějakou větší část můžeš použít jako zbraň, až pro nás někdo přijde.“ Zprvu vypadala neochotně, ale když si uvědomila, že jde o její život opatrně s ním bouchla do země, aby se moc neroztříštilo a naštěstí tam byl i další velký kus pro mě. „Až někdo přijde a bude blízko, tak na “teď“ vytáhneš kus zrcátka a zkusíš tím někoho říznout nebo to do něj vrazit, když jich bude víc snaž se je pořezat na krku nebo na zápěstí.“ Řekla mi a znělo to překvapivě chytře na její chování před pár momenty. Na nic víc se nezmohla, jelikož se otevřely dveře a vstoupily tři nesmírně vysoké postavy. Měli na sobě obleky a helmy, takže jsme neviděli jak vypadají a jediná nekrytá část byli jejich “ruce“, byla to spíš chapadla, která měnila tvar podle toho co bylo potřeba udělat. Z těl každého tvoření vycházelo pět chapadel. Jedno z nich vzalo něco co vypadalo jako injekční stříkačka a dvě postavy se k nám přiblížily. Pohly se strašně rychle, takže do nás vpustili polovinu objemu stříkačky. „Teď, dělej!“ zakřičela ta emo holka a my je šmikly po tom chapadlu co to do nás vypouštělo. Zvedli jsme se a strčily do těch dvou před námi, kteří se soustředili na svá bolestivá zranění, ale ten vzadu mě chytil za ruku a já nemohla řezat.  Naštěstí emařka se uměla ohánět a pořádně to do něj vrazila. Vzápětí mě postava pustila a my vyběhli z místnosti. Utíkali jsme co nejrychleji a nejdál. Za námi už běželi ti tři, ale pak se zastavili a jen vystřelili. Myslela jsem, že je po nás, ale já se vrátila na místo, kde jsem stála než mě unesli.

Nikdy jsem se nezeptala tý holky na jméno a nevím co se s ní stalo,  ale předpokládám, že to samé co se mnou, snad. Nejzvláštnější věc na to ale je, že po této události mi škola přestala dělat problém a lidé ze mě začali mít šprta. Že by mimozemšťané unášeli lidi a dělali z nich chytrolíny, i když zase o moc moudřejší nejsem. Už je to šest let od této zvláštní události a občas si na ni takhle vzpomenu, ale nijak mě netrápí. Teď jediné na co můžu myslet je oběd. Podával se moučník.

 

Hodnocení ze školy: 1 = výborně

error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.