Téma práce: Když tenkrát napadl sníh
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): DDI
Když jsem byl ještě malý kluk, bývaly zimy celé bílé. A někdy nejen zimy, ale třeba i kousek podzimu nebo jara. Jen málokdy se stalo, že bychom se s kluky v prosincový večer nevrátili domů promáčení od nohou až k ramenům. Mnohdy se z nekonečných sněžných radovánek po několika týdnech stala spíše dětská povinnost a z naší koupelny jeden velký sušák na mokré prádlo.
Jednoho lednového dne, mohlo mi být tak osm, devět let, jsem si ihned po probuzení všiml zvláštní tmy, která v mém pokoji byla. Tehdy ještě přístup k hodinám v každé místnosti nebyl nic běžného, tak jsem se šel podívat na staré rodinné hodiny v ložnici rodičů s domněnkou, že jsem jen vstal moc brzy. Jakmile jsem však vystoupil z pokoje, viděl jsem oba rodiče, jak ve svitu svíček uvolněně sedí v obýváku a pijí čaj. Trochu jsem tím byl zaražen, neboť oba vstávali do práce tak brzo, že jsem je ještě nikdy doma ráno nezastihl. Navíc jediné dny v roce, kdy jsem rodiče viděl tak uvolněné, byly Vánoce. Když jsem se zeptal, co se děje, odpověděl mi otec „ Otevři dveře,” a ukázal na vstupní dveře do našeho domu. S lehkou nedůvěrou jsem přistoupil ke dveřím a sáhl na kliku. Byla studenější než obvykle. Otevřel jsem dveře a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Přede mnou stála bílá krystalová stěna. Na chvíli jsem si myslel, že je to jen sen, ale nesnesitelný mráz, který se na mě právě valil, byl skutečný. Je to tak. Náš dům je uvězněn pod hromadou sněhu. Zavřel jsem dveře a otočil se zpět na rodiče. „Tak to vypadá, že dneska asi nepůjdeš do školy, mladej,” vypadlo z otce, načež jsme se všichni tři začali smát.
Ten den jako by čas neplynul. Neměli bychom ani tušení, zda-li je právě ráno či večer, nebýt oněch hodin. Někdy dopoledne se otec pokusil prohrabat skrz sníh, problém však byl v tom, že jej nebylo kam odhazovat. Chvíli na to začal dělat vtipy, že mě protáhne komínem a já cestu prohrabu zvenčí. Netušil však, že se k nám tou dobou již zvenčí opravdu někdo hrabal. Celý den nám nešla elektřina, tak jsme si svítili svíčkami a hřáli se navzájem pod dekou, neboť jsme se báli zatopit v krbu kvůli strachu ze sněhem ucpaného komínu. Bylo tak chvíli po půlnoci, kdy mě probudily duté rány přicházející z obýváku. Když jsem se po několika minutách odvážil odejít do tmy po stopách záhadného zvuku, narazil jsem na matku, jak stojí ve vstupních dveřích a s někým se baví. Byl to náš soused. Mokřejšího člověka jsem jakživ neviděl. Očividně jsme byli jednou z mála rodin, která se v našem okolí nedostala ven, a tak nás vysvobodili. Prý náš dům trefili až napotřetí, museli zajít na obecní úřad pro katastrální mapu.
Nikdy jsem takovou nadílku neviděl. Celá obec jako by se proměnila v zasněženou pláň bez jediného náznaku civilizace a na místě, kde bývaly silnice, se nyní linuly vyhrabané díry v e sněhu. Několikametrový nános sněhu se držel ještě dva celé týdny. Poté přišlo jaro a s ním ta největší obleva, jakou jsem kdy zažil. Matka říkala, že je to dobře, že bude hodně vody a úrodná půda. A měla pravdu.
Hodnocení: 1 = výborně
