Čtu si nohama tuhle zem – líčení

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

sloh

 

Téma: Čtu si nohama tuhle zem

Slohový útvar: Líčení

Přidal(a): ufonek

 

Země je drsná, hladká, suchá i mokrá. Má mnoho podob, ale nikde není stejná, Na každém místě na světě je jedinečná, a to je ta krása.

Když kráčím v botách, není to ono. I v zimě na sněhu se vyplatí, aspoň na chvilku, sundat boty a užívat bílou a hrbolatou hladinu. Přes závěje lze těžko cítit zem, i když víme, že tam dole někde číhá, jak Leviatan v hlubinách. Jenže země se nemusíme bát. Všichni jsme z ní vzešli a stejně tak v ní všichni skončíme. Ale to nám nebrání si ji užít.

Země je naše matka. Občas se zdá být hrubá, drsná a přísná, ale to vše jen do té doby, než si vzpomeneme, že je milující. V ten moment si mé nohy uvědomí, že i drsnost patří ke kráse a povaze země. Každé zrnko písku, každé poupátko, co chce uzřít světlo světa, dokonce i mrtví brouci si zaslouží své místo v zemi.

Je léto. Zrovna skončila bouřka. Přijdu ke dveřím domu. Otevřu je. Vyjdu ven a užívám si mokrého dlaždicového koberce. Jakmile projdu asfaltovou řekou ke krajině, kde jsou jedinými pány vysoko vzpřímení obři, kteří důvěřují zemi natolik, že zapomněli chodit, ucítím, jak mé tlapy zanechávají stopy. Každým svým krokem nechávám v zemi otisk sama sebe.

Nedávám si pozor, kam šlapu. Jak bych taky mohl? Slepeckou hůl jsem i s botami nechal doma. Nepotřebuji je. Tuhle cestu znám dokonale. Ostatní mě litují, že mě Všemohoucí připravil o světlo, ale já mu děkuji. Jak jinak bych si mohl užívat povrch naší země?

Zem není rovná a nikdy být rovná neměla. Z každé prohlubně se po bouřce stalo malé, teplé a bahnité moře. Cítím, jak mi mezi prsty ze spodu proniká faktor života. Moje noha je Venuše, co vychází z mušle v podobě tohoto malého moře. Krok za krokem poznávám tuhle zem. Občas okouzlím dítě zelených obrů natolik, že se ke mně přichytí a chce pokračovat se mnou. Chce také poznat lásku. Stejně jak každý člověk k zemi padne, tak i oni se po čase zemi navrátí, ale láska, co vznikla spojením, přetrvá.

Myšlenky mi plují hlavou v podobě marlína, co čeká, až se zachytí na starcův hák. Prut zabral. Najednou jsem si uvědomil, kolik duší posílám k Hádovi. Kolik mrňavých tělísek se ukrývá pod mou nohou. Jenže i to je život. Vím, že poslouží zemi dobře a já si jejich krásu baudelairovsky zachovám.

Matko svatá, ty Gaio poblouzněná, co bychom si bez tebe počali? Vděčíme ti za vše a přeci se tě dotýkáme jen nohama.

Už musím odejít, ale slibuji, že se brzy navrátím do tvého vřelého objetí.

 

Hodnocení: 1 = výborně