Jméno práce: Dospělost začíná, když….
Slohový útvar: Úvaha/zamyšlení
Přidal(a): Petra Cs.
Dospělost začíná, když….
Není vůbec jednoduché rozlišit stav, kdy člověk skutečně dospěje. Nasnadě je otázka: „Co je to vlastně dospělost?“
Zamyslím-li se nad touto otázkou, dospělost pro mě znamená hlavně to, být zodpovědný, mít vyhraněny životně důležité názory a postoje a myslet na budoucnost. Ale kdy tedy toto období začíná? Vzhledem k tomu, že osobnost člověka se formuje celý život, nelze tento termín zcela jasně časově ohraničit. Někdy si myslíme, že když už nám je osmnáct let, jsme dospělí. Bohužel pouze sami pro sebe, ale ostatní, starší a zkušenější, jen s pobavením sledují naše neohrabané chování a potýkání se s prvními nástrahami života, se kterými si ještě nedokážeme poradit. Dále také záleží na zkušenostech a individuální vyspělosti. Někdo je zkrátka vyzrálý dříve, jiný později. Další si prošel nějakými zásadními životními událostmi, které nevratně zformovaly jeho pohled na svět a nevratně mu vtiskly určité názory. Takový člověk, zocelený životem, zcela jistě vyspěje dříve, než někdo, kdo příliš dlouho nosí růžové brýle a příliš pozdě procitne do skutečného světa, do všední reality. Rozdíl je určitě i v tom, kdy dospěje muž, či žena. O mužích je známo, že jsou stále dětmi. Vždyť kterého muže ve středních letech i později, potencionálně dospělého, nezajímají autíčka, vláčky, traktůrky a jiné? Tím samozřejmě nechci říci, že muži jsou nezodpovědní a nedospělí, ale na rozdíl od nás žen, si udržují celý život mladistvý nadhled. Ženy dospívají určitě dříve než muži. Pravděpodobně je to dáno úlohou mateřství, kteréžto vyžaduje notnou dávku zodpovědnosti. Tu by v sobě měla mít každá žena zakódovanou.
Tato otázka je tudíž velice složitá a odpověď na ní není jednoznačná. I když už se skutečně cítíme být dospělými, chodíme do práce, vychováváme děti, staráme se o manžela a o domácnost, jsme zodpovědní a zvažujeme následky svých činů, může nastat situace, kdy si sami sebou nejsme vůbec jistí a nejraději bychom se schovali v náruči svých rodičů a nechali je vyřešit naše problémy za nás.
Zmíním-li konkrétní případ, a to svůj život, myslím si, že jsem dospěla s narozením své první dcery. Byla jsem velmi mladá a zpočátku jsem se mateřství velice obávala. Říkala jsem si s nadsázkou: „Vždyť se nedokážu postarat ani sama o sebe, jak tedy zvládnu pečovat o dítě?“ Naštěstí to šlo samo. Přehodnotila jsem svůj život a změnila priority. Nelituji toho, že jsem se stala matkou poměrně brzy a podle některých si „zkazila mládí.“ Být matkou je pro mě ta nejkrásnější věc na světě a díky ní jsem skutečně dospěla.
Hodnocení: neuvedeno
