Esej na téma války v české literatuře

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

sloh

 

Jméno práce: Válečné období v české literatuře

Slohový útvar: Esej

Přidal(a): anonym

 

Válečné období v české literatuře

Druhá světová válka se řadí mezi nejhojněji se vyskytující témata v české a světové literatuře vůbec. Jedním z důvodů její kontroverze je fakt, že byla největším ozbrojeným konfliktem, který lidstvo pamatuje. Války, která započala roku 1939 napadením Polska nacistickým Německem a skončila roku 1945 kapitulací Japonska, se zúčastnilo 61 států a bojovalo v ní přes 100 milionů vojáků. O život přišlo více než 60 milionů lidí, další miliony obětí přinesl hlad a nemoci. Po milionech umírali vojáci, vězni i civilisté v koncentračních a zajateckých táborech.

Již v předválečném období, zhruba od začátku 30. let, se objevují první náznaky blížící se války. Citlivě na ni reagují umělci nejrůznějších směrů. Na obranu republiky vystupuje například Rudolf Medek, Vančura nebo Čapek se svým dramatem Bílá nemoc.

Během války rozdělujeme českou literaturu do dvou základních skupin v závislosti na místě vzniku.

První skupinou je literatura vznikající v zajetí v koncentračních táborech a ve věznicích.  Podobu této literatury známe, až na výjimky, pouze díky zprostředkování spoluvězňů nebo skrze propašované dopisy. Nejznámějším dílem tohoto typu je Reportáž psaná na oprátce komunistického novináře Julia Fučíka. Vznikla ve vězení na Pankráci a byla českým dozorcem pronesena ven. Oficiálně byla vydána hned po válce, ale toto vydání muselo být ideologicky upraveno. Skutečná pravá verze vyšla až po Sametové revoluci v roce 1993.

Další zastoupení tvoří literatura exilová. To jest literatura, která vznikala v zahraničí v neokupovaných státech. Některým autorům se ještě před uzavřením hranic podařilo získat víza a vycestovat do některé z neobsazených zemí. Odtud pak utíkali do Británie nebo Spojených států. Většina z nich se zapojila do protifašistického vysílání BBC nebo Hlasu Ameriky. V Británii např. Egon Hostovský, Pavel Tigrid, Jiří Mucha, v USA Jan Werich, Jiří Voskovec, nebo Jaroslav Ježek.

Mnohá díla v tomto období vycházela ilegálně, nebyla schválena německou cenzurou. Toto jednání bylo poměrně nebezpečné a hrozil za něj dokonce i trest smrti. Zářným příkladem je spisovatel Jiří Orten, jenž musel psát pod několika pseudonymy, poněvadž oficiálně

jako Žid publikovat nesměl. Ve svých sbírkách a ještě více ve svých denících zachytil existenciální pocity člověka, který je vylučován z lidské pospolitosti, ztrácí přátele i svou lásku a žije v neustálém ohrožení. Přesto však neztrácí lásku k lidem a naději.

Bezprostředně po konci války vycházely kratší prózy a básně, které často vznikly už za samotné války, ale nebylo možné jejich dřívější vydání. Mezi nejvýznamnější díla patří již výše zmíněná Reportáž psaná na oprátce od Juliuse Fučíka, soubor povídek Němá Barikáda od Jana Drdy a v neposlední řadě Přilba hlíny a Suknice andělů od Jaroslava Seiferta. Dále následovala díla reagující na válku v kotextu nové doby. Příkladem takové literatury je Hirošima od Františka Hrubína.

Po únoru roku 1948 a později v 60. letech byla literatura píšící o válce citelně ovlivněna působícím komunistickým režimem.  V této době vyšlo dílo Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška, Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala a nebo Pan Theodor Mundstock a Spalovač mrtvol od Ladislava Fukse.

I nadále vydrželo téma války stále aktuální. To potvrzuje i popularita autobiografických příběhů Oty Pavla z období 70. let. Příkladem takových příběhu je jeho dílo Smrt krásných srnců.

 

Hodnocení: 1 = výborně