Jméno: Franz Kafka a jeho vztah k otci
Zařazení: Spisovatelé
Přidal(a): Zuzana H.
Kafkův vztah s otcem byl velice složitý. Kafka sice mohl trpět jeho despotismem, který vznikal na základě toho, že se z nuzných poměrů vypracoval k solidnímu postavení v obchodním světě. Určitě to ale nebylo tak horké, jak Kafka vylíčil v Dopisu otci, který mu beztak nebyl předán, jelikož to matka zamítla. Kafka v něm vyzrazuje léta zadržovanou a nastřádanou hořkost, bolest, pocit viny a především strach z otce, který ho soužil, jelikož se nedokázal otci nikdy postavit. Přesto žil po dlouhý čas právě uprostřed své rodiny, kterou také hluboce miloval, a dlouho si nedovedl představit svou existenci mimo ni, jako cizinec.[1] Samostatné bydlení si hledal až se svou snoubenkou Felicí v květnu roku 1914, kdy mu bylo téměř 31 let. Proto tvrzení o tom, jak byl vztah s jeho otcem jakkoli špatný, nemůže být až tak vážné, jelikož Kafka měl prostředky na to, aby odešel od rodičů, ale kdyby se nezasnoubil, možná by k tomu ani nedošlo.
Dopis otci byl Kafkou napsán v listopadu roku 1919 v Želízech u Mělníka.
V dopisu otci se Kafka neustále zmiňuje o svém strachu, který k němu chová, který ho zároveň svazuje a v mnoha ohledech ho také ovlivnil. Nemůžeme ani říci, že by mu to vytýkal, jelikož neustále zdůrazňuje, že to není jeho chyba, že jsou oba nevinní. Někdy to vyznívá spíše jako poslední záchvěv omluvy za to, co vše se měl otec najednou dozvědět.
,,Já ovšem neříkám, že jsem se tím, čím jsem, stal jen Tvým působením.“[2] Slabým, úzkostlivým, váhavým, neklidným člověkem by se Kafka asi opravdu stal i tak, jelikož byl příliš slabý, citlivý a vše si mnohdy rád vztahoval na sebe. Pro něj byl otec příliš silný, jak do postavy, tak do síly vůle i temperamentu. Pro mladého Kafku to byl vzor zdraví, chuti k jídlu, mohutnosti hlasu, výmluvnosti, spokojenosti se sebou, převahy vůči světu, vytrvalosti, duchapřítomnosti, znalosti lidí a všech slabostí, které k těmto přednostem patří.[3] Otec z něj chtěl vychovat silného, statečného chlapce, ale Kafka jako malé pomalu se vyvíjející dítě, měl spíše pocit, že ho otec zmáčkne, až z něj nic nezbude. To se samozřejmě nestalo, ale přesto vliv výchovné metody jeho otce zanechal v Kafkovi duševní újmu. Trpěl trýznivou představou, že ho obrovský muž, jeho otec, vynese v noci ven z postele a nechá ho tam, jako by byl znamenal pouhé Nic. Vyvolávalo to v něm pocit nicoty.[4]
Kafka byl tísněn už jen pouhou tělesností svého otce, který byl silný, velký a široký, kdežto Kafka byl hubený, slabý a tenký, což v něm vzbuzovalo hluboké zahanbení a zoufalství. Byl vystaven těžkému tlaku ze strany otce, často poslouchal hubování, nejen na sebe, ale i na Čechy, Němce či Židy a další, dokud nezbyl jen otec sám. Působil na Kafku jako tyran, jehož právo spočívalo na jeho vlastní osobě. Znevažoval vše, co přišlo Kafkovy hezké nebo co mu bylo blízké a těšilo ho to. ,,No a?“[5] byla jeho častá odpověď na to, co Kafka vyřknul, co považoval za zajímavé, aby se o tom zmínil otci.
Příkazy od svého otce bral Kafka téměř jako přikázání Boží. O to větší zklamání bylo, když se sám otec příkazů nedržel, jen je vydával. Pro něj neplatily. Kafka si tak připadal jako otcův otrok, kde příkazy platí pouze pro něho. Byl z toho frustrován a deprimován, měl pocit, že nikdy nedosáhne toho, aby s ním byl otec spokojen.[6]
Nemožnost klidného kontaktu vedla k tomu, že se Kafka odnaučil mluvit. Jeho řeč tak byla koktavá a často se zadrhával. Před otcem nedovedl ani myslet, ani mluvit. Tento fakt ovlivnil celý jeho život. Postupně se před otcem uzavřel do sebe, až docela zamlkl. Považoval to za následek jeho síly a své vlastní slabosti. Především slabosti mu vzdorovat a pocitu otcovy záhadné nevinnosti a nenapadnutelnosti. Kafka tak ztratil důvěru ve své konání, byl nestálý a plný pochyb o sobě samém. Jako dítě často pomýšlel na útěk, ne útěk z domova jako takového, ale především útěk před otcem. Utíkal od všeho, co mu jen z dálky otce připomínalo.
V tomto ohledu pro Kafku byla určitým vzorem jeho sestra Elli, které se jako jediné podařilo vymanit se z okruhu otce. V mládí Kafkovi připomínala sebe samého, co se týče vlastností především lakotou, která značila ono hluboké neštěstí a nejistotu. Elli ale jako mladá odešla z domova, vdala se, měla děti a najednou se stala veselou, štědrou, nesobeckou ženou plnou naděje.(186)
Nejblíže Kafkovi ale byla jeho sestra Ottla, která stejně jako on neměla s otcem žádné spojení a musela si sama hledat cestu. Často si společně o otci povídali a chtěli si ho navzájem přiblížit, povětšinou ale marně. (187)
Nejlépe na tom však byla Valli, která se velmi podobala matce. Otec v ní matku také viděl. Tudíž pro ni bylo o tolik snazší, se k otci přimknout podobně, jako se přimkla k matce.(185)
Kafka se snažil najít cestu, jak s otcem navázat vztah. Za vhodný prostředek považoval to, co měli společné a tím bylo židovství. Otec bral židovství spíše jako malé připomínky dřívějších časů, a tak se to také snažil promítnout svému synovi a celé rodině. Ve skutečnosti ale pro něj již židovství nemělo žádnou hlubší hodnotu. V tomto ohledu se tedy Kafka začal o toto náboženství více zajímat. Židovství mu představovalo, spíše než náboženství, cestičku ke svému otci. Bohužel i tento pokus byl pro něj marný. V jeho pojetí se otci židovství zdálo odporné, židovské spisy nečtivé a celkově se mu vzdalovalo.[7]
Podobně tomu také bylo i s jeho psaním. Otec k němu zaujmul stejné postavení, plné odporu a posléze možná i lhostejnosti. Jeho knihy vítal slovy: „Polož to na noční stolek!“[8] V letech 1916-17 napsal Kafka řadu kratších próz, které roku 1919 uveřejnil ve sbírce nazvané podle jedné z nich Venkovský lékař. Tuto sbírku věnoval otci, který ji však nikdy nečetl.[9] Kafkovo psaní často pojednávalo o jeho otci, zde si snažil ulevit, žalovat na něj či si postěžovat. Byly to malé pokusy osamostatnit se a uprchnout, bohužel s tím nejmenším úspěchem.
Stálé starosti o Kafkovo zdraví skončily nakonec skutečnou chorobou. Z touhy po sňatku začal až vykašlávat krev z plic.
Pokusy o sňatek byly tou nejnadějnější snahou o záchranu a únik „ze spárů“ otce. Bohužel pro Kafku jeho povaha byla osudná – slabost, nedostatek sebedůvěry, pocit viny, plachost. Oženit se, založit rodinu, starat se o děti, to Kafka pokládal za nejkrajnější, čeho člověk mohl docílit. Manželství otce a matky pro něj bylo vzorem. Myslel si, že by se tím mohl otci přiblížit a alespoň v něčem se mu rovnat. Při oznámení úmyslu oženit se, reagoval otec takto: „Asi si oblékla nějakou zvláště vybranou blůzičku, jak už to pražské Židovky dovedou, a na to ses samozřejmě rozhodl, že si ji vezmeš.“[10] To znamenalo pro Kafku veliké ponížení a ono otcovo opovržení ho velmi zasáhlo. Opět si připadal o tolik žalostnější. Nechápal, proč otec, který ho tak dobře zná, si myslí, že jeho čin je nerozvážný. Přeci věděl, jak je úzkostný, váhavý a podezíravý. Prosazoval manželství spíše z rozumu. Základní myšlenka pokusů o sňatek byla, založit domácnost a osamostatnit se. Proč se tedy Kafka přesto neoženil? V dopisu otci to vysvětluje takto: „Jsem zřejmě duševně neschopen se ženit. Když se rozhodnu, že se ožením, nemohu spát, hlava mi žhne ve dne v noci, to už není život, v zoufalství se motám.“[11] Kafka při pomyšlení na sňatek, po kterém tak toužil, pociťoval tlak strachu, slabost a to, jak si sám sebe neváží. V podání Kafkovy definice sňatku lidem, kteří věří na lásku a společné souznění rodiny, běhá mráz po zádech. Kafka se o sňatku vyjádřil takto: „Sňatek je jistě zárukou nejostřejšího sebeosvobození a nezávislosti. Měl bych to nejvyšší, čeho lze dle mého soudu dosáhnout, rodinu, tedy i to nejvyšší, čeho jsi dosáhl i Ty (otče), dostal bych se Ti naroveň, celá ta stará a věčně nová hanba a tyranie by byla již jen historií.“[12] Manželství tedy Kafka vnímal spíše jako osvobození a útěk od otce, snahu vymanit se z jeho tyranie. Co tedy ale znamenala pro Kafku láska? Jeho dopisy Felici mluví sami za sebe. Se svou snoubenkou, Felicí Bauerovou, udržoval vztah, který byl založen především na milostné korespondenci. Psal jí obsáhlé dopisy o tom, jak převelice po ní touží a jak by ji chtěl míti u sebe, jak ji miluje. Lpěl na každém jejím dopise a slově, co napsala. Když bylo ale možné, aby se setkali, aby mohli býti spolu, tak měl značný strach a stáhl se pokud možno do ústraní. Zde se právě projevuje ona plachost, nenápadnost a nevýbojnost Kafkovy osobnosti.
Sám Kafka v jednom ze svých dopisů píše své snoubence Felici: „Někdy si, nejmilejší, skutečně myslím, že jsem pro styk s lidmi ztracen.[13] V jiném dopise se jí zase svěřuje o touze pobývat sám ve sklepě a jen psát, vytrhávat z hlubin svého vědomí ty nejniternější pocity, které by pak ztvárnil na papír: „Často jsem už myslel, že nejlepším způsobem života by pro mne bylo, kdybych s psacím náčiním a s lampou pobýval v nejvnitřnějším prostoru rozlehlého, uzavřeného sklepa.“ [14] „Co bych potom napsal! Z jakých hlubin bych to vytrhával! Bez námahy! Protože nejvyšší koncentrace nezná námahu!“[15] Co tím Kafka myslel? Opravdu chtěl sedět v nejvnitřnějším sklepě jen proto, aby měl klid na své psaní, jelikož v bytě rodičů, kde bydlel, měl málo soukromí a málo ticha? Nebo se chtěl ponořit sám do sebe, aby mohl být takový, jaký je? Aby ho nic nebrzdilo? Píše, že by to byl pro něj nejlepší způsob života! Kde je ale jeho láska Felice teď? Jakoby s ní ani nepočítal… Po těchto slovech, prozrazení svých niterných pocitů, Kafka ale Felici žádá, aby se od něj za to neodtahovala: „Co si myslíš Ty, nejmilejší? Neodtahuj se od toho sklepního obyvatele!“[16] Kafka se chtěl jen svěřit. Očekával tedy Felicino porozumění? Chtěl snad Felici varovat před tím, jaký je a uchránit ji před budoucím trápením, které by ji s ním čekalo? Kafka se často nestřetával s lidmi, co by ho chápali. Měl sice blízké přátele, kteří ho brali takového, jaký je a za to si ho i vážili, ale chápal ho tedy vůbec někdo? Max Brod byl jedním z nejbližších přátel Kafky a sám se o jeho podivnosti vyjádřil takto: „…pro výjimečného člověka, jakým je Franz, jsou rovněž nutné výjimečné podmínky, aby jeho jemná duchovnost nezakrněla.“[17] Možná proto si Kafka připadal tak odlišně. On sám si byl vědom, svých pocitů a toho, jaký opravdu je. Možná nechtěl být jiný. Jelikož každý inteligentní člověk, kterým Kafka také byl, se dokáže zařadit do společnosti, ale ovšem jen pokud sám chce! Problém tedy možná nespočíval v tom, jaký je, ale v tom co chce. Možná po psaní toužil více, než po manželském svazku, což nastiňuje i ve svém deníku z 2. ledna 1912: „Když se v mém organismu ujasnilo, že psaní je nejplodnějším směřováním mé bytosti, upřelo se k němu vše a ladem ležet zůstaly všechny schopnosti zaměřené k radostem pohlaví, jídla, pití, filosofování a především hudby.“[18] „Rozhodně však nesmím ronit slzy, že nesnesu milenku, že lásce rozumím skoro zrovna tolik jako hudbě a musím se spokojit s jejími nejpovrchnějšími náhodnými projevy…“[19]Tento jeho osobní postřeh byl však zaznamenán ještě před oním seznámením s Felicí.
Prostředí a doba, do které se Kafka narodil, pouze posilovala jeho citlivost, dětskost a nepřizpůsobivost. Někdo by mohl přisuzovat špatné psychické stavy Franze Kafky za následek konfliktu s jeho otcem.
[1] KAUTMAN, F. Franz Kafka. Praha: Academia, 1990, s. 10
[2] KAFKA, F. Dopis otci a jiné částečné povídky (nepřeložené prózy). Praha: AKROPOLIS, 1996, s. 165
[3] Tamtéž, s. 165
[4] KAFKA, F. Dopis otci a jiné částečné povídky (nepřeložené prózy). Praha: AKROPOLIS, 1996, s. 167
[5] Tamtéž, s. 169
[6] Tamtéž, s. 172
[7] KAFKA, F. Dopis otci a jiné částečné povídky (nepřeložené prózy). Praha: AKROPOLIS, 1996, s. 195
[8] Tamtéž, s. 195
[9] GOLDSTÜCKER, E. Na téma Franz Kafka. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 18
[10] KAFKA, F. Dopis otci a jiné částečné povídky (nepřeložené prózy). Praha: AKROPOLIS, 1996, s. 205
[11] KAFKA, F. Dopis otci a jiné částečné povídky (nepřeložené prózy). Praha: AKROPOLIS, 1996, s. 207
[12] Tamtéž, s. 207
[13] KAFKA, F. Dopisy Felici. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1999, s. 308
[14] Tamtéž, s. 260
[15] Tamtéž, s. 261
[16] Tamtéž, s. 261
[17] KAFKA, F. Dopisy Felici. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1999, s. 97
[18] KAFKA, F. Deníky 1909-1912. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997, s. 204
[19] Tamtéž, s. 204
