Kniha: Fyzikové
Autor: Friedrich Dürrenmatt
Přidal(a): Kolda
Hra o dvou dějstvích plná zvratů, odehrávající se v horském luxusním sanatoriu, kde jsou 3 blázni fyzikové – sir Isaac Newton, Albert Einstein a Johann Wilhelm Möbius.
Literárněhistorický kontext
Drama Fyzikové (v originále Die Physiker), napsané v roce 1961 a poprvé uvedené v roce 1962, je klíčovým dílem poválečné literatury. Řadí se k absurdnímu dramatu s výraznými prvky grotesky. Švýcarský autor Friedrich Dürrenmatt v něm reaguje na hrozby studené války, závodů ve zbrojení a nekontrolovatelného vědeckého pokroku, který se může vymknout kontrole.
Děj (obsah) díla:
Dílo začíná příchodem policejního inspektora, vyšetřujícího vraždu jedné ze sester. Vrchní sestra to nazývá jen choulostivou nehodou, nanejvýš úmrtím. Argumentuje, že blázni nejsou zodpovědní za své činy.
Inspektor se pokouší provést výslech s kamarádem pachatele nehody – Newtonem. Ten mu vysvětluje, že není ve skutečnosti Newtonem, nýbrž Einsteinem, a newtonem je aby nerozrušil údajného Einsteina, nechce vyvolat hádku.
Sám pachatel nehody se uklidňuje hrou na housle v doprovodu Mathildy von Zahnd (- věhlasná psychiatrička a vlastnitelka sanatoria).
V prvním dějství se tedy vlastně dozvídáme, že toto úmrtí není v tomto sanatoriu první. Již dříve Newton zabil svou ošetřovatelku.
Poté přichází Möbiova bývalá manželka s dětmi a novým mužem. Vyptává se kam jedou, co chtějí jeho synové být, až nejmladší chce být fyzikem. Möbius mu to výslovně zakáže, až ztropí bláznovu scénu. A popisuje, jak se mu zobrazuje biblický král Šalamoun.
Už v jejich oddělení zbývá jen jedna ošetřovatelka Monika. Monika Möbiovi vyzná lásku a nepovažuje ho vůbec za blázna. Chce ho odvést z ústavu a začít s ním nový život. Má k tomu již všechna potřebná opatření. Möbius ji přesně jako Newton zabije šňůrou od záclony.
Další scéna vysvětluje Möbiovo chování. Zde se i odhaluje pravá identita Newtona a Einsteina. Jsou to praví fyzici, kteří bláznovství předstírají a chtějí Möbia získat na svojí stranu. Jakmile jim to měly jejich ošetřovatelky pokazit, že je odhalily, museli je údajní blázni zabít. Oba fyzici zastávají různé mocenské kruhy, ke kterým potřebují génia Möbia.
Möbius nechce ani na jednu stranu, a sám se schoval do blázince aby neriskoval zánik světa svými revolučními vynálezy. Möbius přesvědčí své 2 spoluobyvatele, aby s ním dobrovolně setrvali na půdě sanatoria. Ať se obětují pro záchranu lidstva.
Ve finální scéně přichází Mathilda von Zahnd. Přivádí 3 fyzikům nové ošetřovatele. 3 boxerský namakance, z nichž každý má pěkné tituly. Ta všechny tři překvapí, že Möbia celou dobu pozorovala a že spálení jeho poznámek nemělo cenu, protože si je všechny již stejně okopírovala. A spustí mříže na všechny okna, aby jí 3 blázni fyzikové neutekli, protože oni jsou její klíč k úspěchu. Sama má klíč k světové nadvládě, kterého se nehodlá vzdát. Sama už stačila skoupit několik strategických závodů. A navíc je sama pevně přesvědčena, že s ní komunikuje král Šalamoun.
Král Šalamoun musel zkontaktovat ji, když Möbius nebyl schopen ničeho, poté co mu král Šalamoun vyzradil všechny nové vynálezy. Paní Mathilda chce ovládnout svět Šalamounovým jménem.
Pacienti fyzikové nemají žádnou možnost, jak to změnit. Hra končí jejich závěrečnými monology, v nichž každý přijímá svou fiktivní identitu. Newton se představuje jako Newton, Einstein jako Einstein a Möbius promlouvá jako chudý král Šalamoun, jehož moudrost zničila jeho království. Svět tak padl do rukou šílené psychiatričky.
Hlavní téma a Dürrenmattových 21 bodů
Ústředním tématem hry je morální odpovědnost vědce za své vynálezy a zneužitelnost vědy. Dürrenmatt varuje, že jakýkoli objev, jakmile je jednou na světě, může padnout do nesprávných rukou a způsobit katastrofu. Paradoxně, snaha hlavního hrdiny Möbia uchránit svět tím, že se skryje v blázinci, vede k ještě horšímu výsledku.
Sám autor shrnul myšlenkový základ hry do „21 bodů k Fyzikům“, které připojil jako dodatek. V nich mimo jiné konstatuje: „Co se jednou myslelo, nelze vzít zpět.“ a „Příběh je doveden do konce, když nabude nejhoršího možného zvratu.“ Tyto teze podtrhují autorův pesimistický pohled na schopnost lidstva kontrolovat důsledky vlastního poznání.
