Inka Machulková – životopis

 

 Jméno: Inka Machulková

 Přidal(a): David Hampl

 

 

Česká básnířka, která se po srpnových událostech roku 1968 rozhodla emigrovat do zahraničí, byla v šedesátých letech spojena především s legendární poetickou pražskou kavárnou Viola. Společně s Václavem Hrabětem a Vladimírou Čerepkovou je považována za naši přední autorku tak zvané beat generation.

 

Život

Inka Machulková se narodila 8. listopadu 1933 v Praze jako Olga Popková. Vystudovala sice Vysokou školu chemicko-technologickou, ale vždy měla blízko k literatuře, především k poezii. V padesátých a šedesátých letech prošla mnoha různými zaměstnáními, pracovala například jako vývojářka, závoznice či laborantka, ale zároveň přispívala do několika literárních časopisů. Jméno Inka, které používala, je její skautskou přezdívkou z dětství, jméno Machulková získala po svém prvním sňatku v roce 1959.

V šedesátých letech byla společně s básníkem Václavem Hrabětem jednou z ústředních postav spjatých s poetickou kavárnou Viola, kde byly recitovány její básně za doprovodu jazzové hudby. Navíc zde ona sama četla také texty amerických beatníků v originále. Po srpnu 1968 odešla do Západního Německa, konkrétně do Mnichova, kde se v roce 1970 vdala a postupně se jí narodili dva synové Jan a Marc. Jan Schmolling je uměleckým fotografem, Marc Schmolling uznávaným jazzovým klavíristou. Ve své literární činnosti pokračovala i po emigraci, její sbírky vycházely v exilovém nakladatelství Poezie mimo Domov Daniela Strože. Jinak ale i v Mnichově vystřídala celou řadu nejrůznějších zaměstnání, pracovala například pro mnichovské filmové studio Bavaria Atelier GmbH či firmu Siemens. V devadesátých letech se stala učitelkou češtiny na mnichovské jazykové škole.

Po sametové revoluci v roce 1989 se Inka Machulková občas vracela zpět do vlasti, ale zůstala žít v Mnichově. V důchodovém věku se začala psaní básní opět věnovat více, a vydala tak několik nových sbírek. Inka Machulková zemřela v Mnichově 27. března roku 2014.

 

Dílo

Na ostří nože

První básnická sbírka z roku 1963, která obsahuje pouze dvacet tři básní, které jsou lehké na čtení a na pochopení.

 

Kahúčú

Sbírka vyšla v roce 1969 a je v ní patrný vliv beat generation. Sbírka začíná dvěma motty, básní od Jacka Kerouaca a citací z Evangelia svatého Matouše. Název sbírky pochází z indiánského označení kaučuku, o kterém se autorka dočetla při studiích v učebnici gumárenské technologie.

 

Kámen komediantů

Sbírka, která vyšla v exilovém nakladatelství v Mnichově v roce 1979, tedy více než deset let poté, co Inka Machulková emigrovala. Tato sbírka obsahuje i několik básní, které ji odmítli otisknout ve sbírce Kahúčú.

 

Neúplný čas mokré trávy

Sbírka, která vyšla v roce 2006, a kterou tak básnířka ukončila svou mnohaletou tvůrčí pauzu. Básně navazují na její poetiku ze šedesátých let, jde vlastně o jakousi uměleckou výpověď o světě a svobodě. Kniha je navíc doplněna i rozsáhlým rozhovorem se spisovatelkou.

 

Zamkni les a pojď

Tato kniha z roku 2009 je vlastně výborem básní Inky Machulkové od začátku šedesátých do konce sedmdesátých let. Obsahuje tak texty ze tří samostatně vydaných sbírek, Na ostří noci, Kahúčú a Kámen komediantů. Kromě nich jsou součástí tohoto výboru i básně, které do té doby vyšly pouze časopisecky či byly učeny pro recitaci za doprovodu hudby v kavárně Viola.

 

Probuzení hráči

Sbírka z roku 2010, ve které se zajímavým způsobem míchá dvojí nazírání světa, které je ovlivněno jednak životem v Mnichově a jednak návštěvami Prahy. Básně mají filozofické vyznění, kdy základním motivem i základní otázkou, na kterou se snaží najít odpověď, je, zda už došlo k „lidskému probuzení“, či si na něj stále jen hrajeme. Sbírka je prolnutá imaginací, zvukomalbou i osobitou poetikou autorky.

 

Barvy

Posmrtně vydaná sbírka z roku 2016, která obsahuje básně Inky Machulkové z posledních pěti let jejího života. Zajímavostí je, že při sestavování sbírky hrály důležitou roli zápisníky básnířky, ve kterých byly texty objeveny.