Jméno práce: Jak mě ovlivnila reklama
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Marwen
Kvůli reklamě až za mřížemi
Bylo zrovna deštivé sobotní odpoledne, pamatuji si to jako by to bylo včera, a já tradičně seděl v křesle a četl noviny, čímž jsem trávil skoro každý počasím pokažený den, a ani onu sobotu tomu nebylo jinak. „Copak to čteš?“ zeptala se mě matka po nakouknutí do obývacího pokoje. „Ále, jen jeden článek o IT technologii, to by tě nebavilo“ odvětil jsem. Mé oči se však ubíraly úplně jiným směrem. Dole v pravém rohu mě totiž hypnotizovala tučně zvýrazněná a rámečkem ohraničená reklama oznamující ohromný výprodej sortimentu v obchodě s nábytkem, který byl vyhlášen právě na onu osudnou sobotu. Řekl jsem si, že bych se mohl po nějakém tom nábytečku kouknout, a to nejen proto, že jsem se nudil a vidina propršeného dne stráveného okukováním zboží se mi zamlouvala, ale především proto, že mé plány na odlet z matčina hnízda nabýraly v té době na otáčkách, poněvadž to bylo v době, kdy jsem měl již stabilní a vcelku dobře placenné zaměstnání, k tomu samozřejmě našetřené peníze, a tak jsem si řekl, že by nebylo vůbec od věci sehnat si vlastní bydlení a matce dát sbohem. S tím se samozřejmě pojí i nutnost sehnání různého nábytku a vybavení, proto jsem si řekl, že by nebylo vůbec naškodu nějakou tu korunu díky výprodeji ušetřit a alespoň něco s předběhem pokoupit.
Brzy jsem měl jasno. „Vezmu ten krám útokem“ řekl jsem si v duchu. Oblíkl jsem se a plný odhodlání jsem vyrazil. Ihned po nastoupení do auta jsem si v hlavě přemítal jaký nábytek by se mi asi tak zamlouval a již jsem se do obchodu velmi těšil. „Bude to skvělý“ radoval jsem se. No, jenže to bych tam nejdříve musel dojet…
Už jsem byl na hlavním tahu, daleko za světelnou křižovatkou a ceduli oznamující konec města jsem měl již nadohled. Plný elánu jsem šlápl na plyn, když tu náhle…pod kola mi vběhl malý chlapec. Kde se vzal, tu se vzal a já neměl sebemenší šanci kolizi zabránit. A protože nejsem žádný zbabělec, který by od místa nehody odjel, tak je samozřejmostí, že jsem vůz ihned odstavil a běžel chlapci na pomoc. Situace však vypadala bezútěšně. Neotálel jsem, rychle jsem vytočil 155 a modlil se ke všem svatým, aby se chlapce ještě podařilo zachránit. Lékař po příjezdu však jen konstatoval smrt. Zbyly mi jen oči pro pláč.
Od příjezdu záchranky neuplynulu ani 5 minut a dorazili také páni policisté, kteří zřejmě dostali echo od záchranné služby po mém telefonátu. „Pil jste před jízdou nějaký alkohol?“ zaznělo z úst jednoho z nich. „Samozřejmě že ne, jsem z věřící rodiny a opilý bych za volant nikdy v životě nesedl“ odvětil jsem a znovu se ponořil do hlubokého smutku.
Brzy se konal soud a já měl tu čest vstanout tam, kde osud rozdává tvrdé rány lidem, kteří se rozhodli přejít na druhou stranu zákona. Ať už se jedná o vrahy, pedofily, násilníky, drogové dealery nebo daňové podvodníky, všichni tam ochutnají hořkost spravedlnosti. Cítil jsem se zmatený. Já celý život žil jako podle učebnice, zákony jsem ctil a každé nedělní dopoledne jsem trávil v kostele při bohoslužbě. A vidíte, přesto jsem byl nucen čelit soudnímu procesu. Cesty osudu jsou zkrátka nevyzpytatelné.
Netrvalo dlouho a byl jsem obeznámen se svým trestem. „10 let vězení s možností podmínečného propuštění po uplynutí poloviny délky trestu za zabití z nedbalosti, způsobenou překročením povolené rychlosti“ zněl rozsudek. „Tak to vypadá, že dalších pět let strávím za mřížemi“ povzdychl jsem si a položil hlavu do dlaní.
I přes to všechno jsem svůj osud přijmul a snažím se s tím žít jak jen to jde. Nyní jsem zde již druhým rokem, v cele 420, a dny si krátím psaním textů jako je tento. Už se nemůžu dočkat až znovu ucítím tu vůni svobody. A pro tentokrát si dám pozor nejen na dodržování rychlosti, ale také na reklamy, které mnohdy dokáží myšlení člověka ovlivnit do obrovské míry.
Hodnocení: 1 = výborně
