Kniha: Jeden den Ivana Děnisoviče
Autor: Alexandr Solženicyn
Přidal(a): Ivet
Alexander Isajevič Solženicyn se narodil v Rostově. Přestože byl původně učitelem, bojoval za druhé světové války jako důstojník v Rudé armádě. Vzhledem k tomu, že Solženicyn tvrdě kritizoval stalinský Sovětský svaz, byl krátce po skončení druhé světové války poslán na nucené práce, čímž poznal stalinské koncentrační tábory (gulagy). Po propuštění strávil Solženicyn tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu a teprve v roce 1957 byl rehabilitován.
Po rehabilitaci Solženicyn žil a psal v Rusku, avšak jeho tvrdá a neúprosná kritika sovětských poměrů vedla k tomu, že byl v roce 1974 vyhoštěn do Švýcarska. Z něho pak dobrovolně odešel do Spojených států amerických. Teprve po rozpadu sovětského impéria se vrátil zpět do Ruska, kde psal hlavně eseje a často přednášel.
Životní zkušenosti a literární nadání zřejmě byly hlavní příčinou toho, že je Solženicyn považován za jednoho z největších sovětských (ruských) spisovatelů. V roce 1970 obdržel Solženicyn dokonce Nobelovu cenu za literaturu. Kromě jeho krátké novely Jeden den Ivana Děnisoviče je Solženicyn znám také svým rozsáhlým dílem Souostroví Gulag, kde velmi podrobně zachytil své zkušenosti z pobytu v gulagu a následně i ve vyhnanství.
Novela Jeden den Ivana Děnisoviče je do jisté míry zvláštní v tom, že se celý příběh odehrává v jednom dni. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič (Šuchov) se nachází v gulagu někde na Sibiři a odpykává si trest za vlastizradu o výměře 3656 dnů. Jeho normální den začíná budíčkem v pět hodin a končí vyčerpáním po tvrdé a namáhavé práci kolem desáté hodiny večerní.
Solženicyn se i v tomto díle inspiroval svými zkušenostmi a svým osobním prožitkem v koncentračních táborech. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič v rámci svého dne v koncentračním táboře chce především přežít. Ohrožuje ho nejen všudypřítomná zima a nedostatek jídla, ale rovněž nevypočitatelní dozorci a tvrdá a namáhavá práce v nelidských podmínkách.
Šuchov si tedy hned po probuzení snaží plnit své povinnosti, nicméně málem skončí v korekci. Velký důraz je v knize kladen na jídlo, kterého bylo v koncentračním táboře značný nedostatek. Šuchov je vděčný za každý krajíc chleba, který dostane navíc. Tím, že je již zkušený vězeň, ví, že si musí své denní příděly potravin šetřit na horší časy. Zároveň Solženicyn v knize zaznamenává, jak je důležitá pro každého vězně parta. V koncentračních táborech nešlo přežít tak, že se vězeň choval individualisticky a žil v ústraní, ale jen tak, že byl členem nějaké party, přičemž jednotliví její členové se museli na sebe umět spolehnout. To byl rovněž případ Šuchova.
Šuchov respektoval dozorce, zároveň však respektoval členy své party. Uměl si chránit své věci (například svou oblíbenou zednickou lžíci), které si schovával na tajná místa, aby mu je někdo jiný neukradl. Šuchov měl celou řadu svých oblíbených rituálů, bez nichž by nešlo život ve vězení přežít.
Před usnutím si například Šuchov rekapituloval svůj den. A když si uvědomil, že ten den neonemocněl, získal navíc kaši, nezavřeli ho na samotku (korekci), dobře se mu pracovalo, že jeho parťák dobře odevzdal pracovní výkaz, při kontrole nenašili dozorci pilku a že přivýdělkem u Césara si mohl koupit svůj oblíbený tabák, usmál se. Šuchov si totiž uvědomil, že onen den prožil vlastně šťasten, neboť všem nástrahám koncentračního tábora se vyhnul a může tak být svobodný v očekávání dne dalšího.
Právě na rekapitulaci jednoho dne hlavního hrdiny Ivana Děnisoviče Solženicyn precizně ukázal, jak tvrdý život v koncentračních táborech za stalinských dob v Sovětském svazu byl. Přežili jen silní a vnitřně svobodní jedinci.
Jeden den Ivana Děnisoviče je tenká kniha, krátká novela, která však čtenáře upoutá hned prvními řádky. Solženicynovi se totiž podařilo skvěle vystihnout to, jak probíhal život v koncentračních táborech a jakému stereotypu a tvrdým životním podmínkám byli vězni fakticky vystaveni. Domnívám se, že právě Jeden den Ivana Děnisoviče je vůbec tím nejzásadnějším dílem Solženicyna, neboť pravdivé svědectví o životě v gulagu přináší velmi silný čtenářský zážitek.
ěn až na Moravu, tedy daleko od Toufarové.
