Kniha: Leonidas
Autor: Petr Bezruč
Přidal(a): Hynek Řeháček
Skupina:
Báseň je inspirována antickou tematikou. Takových básní je ve sbírce málo, o to jsou ale výraznější. Jejich společnými znaky jsou dramatičnost, krajní napětí a boj na život a na smrt. V tomto díle se Petr Bezruč inspiroval věčným, tisíce let starým příběhem boje statečných, vlast-bránících Řeků a perských dobyvatelů.
Děj:
Báseň pojednává o Polácích „přebírajících vládu” na území Slezska. Těšín představuje bránu, kterou proniká do Slezska polský vliv a Gigula (Lysá hora) představuje nejvyšší bod ohroženého území. V introdukci se PB stylizuje do postavy spartského krále a řeckého vojevůdce Leonida a ztotožňuje osud Slezska s osudem Řecka, které bylo nakonec Peršany dobyto, zatímco ve finále se autor stylizuje do ohromného trpícího titána bránícího slezský lid před Poláky.
Rozdělení:
Báseň je rozdělena na úvod (introdukci) o šesti verších, ve které je základním básnickým prostředkem autostylizace, která také prostupuje celou báseň, barevnou pasáž o čtrnácti verších, otázkovou pasáž o třech verších a závěr (finále) o šesti verších.
Introdukce:
Základním básnickým prostředkem introdukce je autostylizace (PB=Leonidas). Přesně uprostřed introdukce se nachází aliterační verš – zezadu zaskočen zrádcem. Je to jediná aliterace v básni.
Najdeme ji těsně před hlavním sdělením první části – „stál Leonidas“. Tímto způsobem autor sdělení náležitě zvýraznil.
Barevná pasáž:
Barevná pasáž je založena na obrazu červené barvy. Vedle jejího výslovného konstatování najdeme v této pasáži i předměty, které autor nepopsal jako červené, ale červené ze své přirozené povahy jsou. Například pochodně, vlčí mák či krev. Barevnou pasáž pak dělíme na tři části, ve kterých dojde k posunu užití oné červené barvy. Rozvrstvení tohoto druhu naznačuje, že v básni jde o důsledný barevný princip. V první části vystupuje do popředí červená barva jako barva hrdinova: krev z čela, krev z očí, krev z šíje, krev z prsou, v červeném moři (hrdinovy krve), červená Niagára (krve), zkrátka krev tekoucí z Leonida.
V druhé časti je to pak barva okolí: vlčí mák, rudý dým, červená záclona oblohy a v třetí části je to barva nepřítele a jeho zbraní: rudé oštěpy, rudé meče, rudí komoně, v šarlatě Xerxés. Rozsah jednotlivých částí činí šest, tři a pět veršů.
Pozoruhodné je, že množství veršů první části barevné pasáže koresponduje s množstvím veršů introdukce a finále. Červená barva má u PB nejčastěji podobu krve, což si můžeme ověřit na anafoře Barevné pasáže, tudíž na třetím až šestém verši.
Toto spojení nebylo náhodou, básníka totiž koncem devadesátých let 19. století stihlo chrlení krve (tuberkulóza), jenž jej popudilo k tvorbě dalších básní. Vladimír Vašek totiž cítil potřebu „odvděčit“
se Slezsku, dokud je živ. Nakonec se vyléčil a žil až do roku 1958.
Otázková pasáž:
Je vybudována na anafoře – co šepce to komonstvu, co zdvihají se země, co zvoní, co chřestí, co zní
mi to v sluch? Bůh tebe zatrať, chceš zas jít přes Bospor?
Finále:
Finále básně je stejně rozsáhlé jako introdukce, obsahuje rovněž šest veršů. Poslední tři verše mají symbolistní ráz, Bezruč se v nich stylizuje do postavy titána. Představu nadlidského zjevu lze vytušit už z předchozího textu básně, ale teprve v závěru popisují verše velikost umírajícího obránce slezského lidu. Poslední verš Leonida je pozoruhodný tím, že je parafrází překladu závěrečné části epitafu, jehož autorem je Simónidés z Keu, který byl vytesán na pomník padlým Sparťanům. Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tuhle mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám.
O básni celkově:
Báseň je napsána in continuo, tzn., není rozdělená do strof či odstavců. Souvislý tvar básně je dán jejím charakterem, neboť Bezručův Leonidas je litanickým výronem hněvu a vzdoru. S hněvným postojem autora souvisí i další formální prostředky básně, konkrétně absence rýmu a verš o proměnlivém počtu slabik. Kompoziční výstavba Bezručovy básně Leonidas zahrnuje dva charakteristické znaky – důslednou stavbu a neméně důsledné zarámování. Celkovou stavbu básně rozvrhl Bezruč do čtyř částí,
z nichž nejzajímavější a nejpoutavější je barevná pasáž. Význam této pasáže spočívá především v tom,
že její tvůrce v ní pracuje pouze s jedinou barvou – červenou. Zarámování skladby realizoval básník pomocí pěti rámujících prvků, z nichž nejpozoruhodnějším prvkem jsou dvě celo-veršové vsuvky. Vsuvné verše upoutávají čtenáře nejen obsahovým sdělením, ale také symetrickou aliterací. Celková stavba básně i její zarámování tak potvrzují, že Bezruč patří k básníkům, jimž je tvarosloví uměleckého díla záležitostí velmi blízkou.
Osobní názor:
Báseň měla dle mého motivovat slezský lid, aby stál při sobě v dobách těžkých a spojil se proti cizákům a snažil se je vyhnat. Silně kritizuje náplavu v podobě Poláků a sebe představuje jako postavu, která je symbolem oné soudržnosti, a která krvácí pro slezský lid. Na můj vkus autor v básni příliš zveličuje svou ,,oběť“ a svůj podíl na vlasteneckých aktivitách a jejich vyvolání.
Text básně:
V soutěskách Thermopyl vstříc hledě záhubě jisté
– barbarů v půlkruhu postoupil tém –
zezadu zaskočen zrádcem,
stál Leonidas.
Před cimbuřím Těšína, na břehu Olzy
stojím já.
Sto sudlic, sto mečů sahá mi k hrudi,
tisíce číhavých očí jak pochodně svítí,
krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,
krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou,
nohy mi klouzají v červeném moři,
na ruce prší červená Niagara,
stojí to v ohromném lánu vlčího máku;
stoupá to rudý dým od země k nebi,
či spustila obloha červenou záclonu k zemi?
Všecko je červeno. Helmu jsem přes oči stáhl,
rudé jsou oštěpy, rudé jsou meče,
na rudých komoních vzadu pět jezdců –
znám já vás, hrabata, znám já vás, knížata, znám,
hleďte, a Xerxes, v šarlatě Xerxes! –
Co šepce to komonstvu, co zdvíhají se země,
co zvoní, co chřestí, co zní mi to v sluch?
Bůh tebe zatrať, chceš zas jít přes Bospor!?
Zezadu na nohách přeťali šlachy –
vzpomněli Poláci na punský vzor–
rudý mne pohladil anděl, štít z ruky do země padá,
já stojím před Těšínem,
probodnutými boky o Gigulu opřen,
jak zákony kázaly mně.
