Kovkop – analýza (rozbor) Bezručovy básně

rozbor-díla

 

Kniha: Kovkop

Autor: Petr Bezruč

Přidal(a): Hynek Řeháček

 

Skupina:

Z oddílu „Mezi kovkopy“, tzn. básní s ostravskou tematikou.

 

Rozdělení:

Báseň je rozvržená do dvou odstavců. První z nich obsahuje třicet sedm veršů, kdežto druhý pouze sedm.

 

Rozbor básně:

  • V každém z odstavců je použito poněkud jiných stavebních prostředků, jejichž volba byla mimo jiné dána jejich rozdílným rozsahem. Stěžejní kompoziční prostředky prvního odstavce jsou celkem čtyři, z nichž první tvoří základní slovesný tvar „kopu“, na kterém je vybudovaný celý první odstavec. Jiné slovesné tvary ve spojitosti s kovkopem jsou většinou synonyma téhož slovesa.
  • V básni je též představena, byť letmo, druhá sociální skupina – panstvo. Mezi slovesem spjatým s kovkopem (kopu), a slovesy spojenými s panstvem je zjevný kontrast.
  • Druhým stavebním prostředkem prvního odstavce je výčet.
  • Třetím stavením prostředkem jsou neustálé a naléhavé otázky. Otázky se objevují až v závěrečné části prvního odstavce a v celém druhém odstavci. Podobně jako výčet, patří i otázky k typickým prostředkům Bezruče.
  • Poslední stavební prostředek tvoří jakési epické minipříběhy. Nejrozsáhlejším z nich jsou verše  o kovkopově ženě.
  • Všechny uvedené stavební prostředky se v textu Kovkopa pravidelně rytmicky střídají. Nejúžeji jsou spjaty základní sloveso a výčet, neboť se vyskytují pospolu.
  • Docela jinak vybudoval Bezruč druhý odstavec. Proti jednomu základnímu slovesu v prvním odstavci postavil řadu odlišných sloves, celý odstavec proměnil v jednu jedinou otázku a výčet ani minipříběhy zde nepoužil.
  • Mezi základním slovesem prvního odstavce a slovesy odstavce druhého existuje kontrast, neboť základní sloveso vyjadřuje shrbenou otrockou práci, kdežto slovesa druhého odstavce vyslovují hrdinovo napřímení a jeho vzdornou akci: mrštil, narovnal, zaťal, vykročil, zdvihl. Základní sloveso prvního odstavce se v druhém odstavci nevyskytuje.
  • Kontrast mezi slovesy doprovází Bezruč protikladem prostorovým, neboť první odstavec se odehrává „pod zemí“, kdežto druhý odstavec „tam pod božím sluncem“. Druhý prostor je však pouze potenciální, neboť je součástí položené otázky. V obou případech je prostor vyjádřen na nejcitlivějších místech textu, tedy na začátku a konci.
  • Celá báseň se zaměřuje na postavu kovkopa, který se v jejím závěru mění na titánský zjev, podobně jako v Leonidě.
  • Postavu kovkopa, stejně jako postavu jeho ženy, doprovodil Bezruč obrazem krve. Rubíny jsou v tomto případě metaforou pro kapky krve na rukou ženy. V celém dalším textu se nenachází korespondující básnický obraz. Tento poetismus však není nelogický, neboť plně zapadá do Bezručovy poetiky.
  • Prvek tekoucí krve je u Bezruče častý – obrazným způsobem vyjadřuje míru utrpení a urputnost společenského zápasu. Vyskytuje se také v básni Leonidas.
  • Celek Kovkopa je prostoupen také refrénem, který se poprvé objevuje na začátku: Já kopu, já pod zemí kopu. Refrén rytmicky člení text básně, přesněji řečeno jeho první dvě třetiny, neboť se vyskytuje
    ve verši prvním, devátém, patnáctém a dvacátém druhém.
  • Refrénové verše jsou od sebe poměrně pravidelně vzdáleny, neboť se opakují vždy po šesti až osmi verších. Ve dvacátém druhém verši refrén končí, náznak ukončení se promítá do jeho pozměněné podoby: Já kopu, já motyku zdvihám.
  • V Kovkopovi použil Bezruč verše o proměnlivém počtu slabik. Rým v této básni neuplatnil, postupoval v ni tedy podobně jako v Leonidě. Volba jednoho prostředku a opomenutí druhého odpovídá, podobně jako v Leonidě, vzdorné výpovědi hrdinově.

 

Osobní názor:

Tato báseň je velmi burcujícího charakteru. ,,Nakopává“ prosté, tvrdě pracující lidi, aby se vzepřeli šlechtě, která zatímco oni potí krev a jejich děti a ženy nemají co jíst, pije čajíčky a hostí se pečínkami.

 

Text básně:

Já kopu, já pod zemí kopu,

já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu,

pod Polskou Ostravou kopu.

Kahan mi zhasíná, do čela padly

zcuchané vlasy a slepené potem,

octem a žlučí se zalévá oko,

ze žil a z temena lebky se kouří,

zpod nehtů červená lije se krev,

já kopu, já pod zemí kopu,

široké kladivo do štoly vrážím,

na Salmovci kopu,

já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.

Při Godule má žena mrzne a stená,

na klíně hladová robata pláčou,

(já kopu, já pod zemí kopu,

srší to ze štoly, srší to z očí,

já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu,

na Porembě kopu a pod Lazy kopu.)

Nade mnou nad hlavou kopyta duní,

gróf jede dědinou, komtesa ručkou

pohání koně a směje se růžovou tváří.

(Já kopu, já motyku zdvihám,

má žena zsinalá do zámku jde,

chleba chce, v prsu když vyschlo jí mléko.

Dobrého srdce jest pán,

z žultého kamene jest jeho zámek,

pod zámkem hučí a láme se Ostravice.

Před branou černé dvě suky se mračí.

Hleď, mé ženě rubíny stékají s ruky –

na co šla do zámku prosit a žebrat?

Roste rež na poli panském pro horníka robu?)

Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích.

Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch,

až mne raz ze štoly vytáhnou mrtva?
Můj synek dál bude kopat a kopat,
na Karviné kopat
a děvuchy – co bývá z hornických děvuch?

 

Což kdybych tak jednou
prokletým kahanem do štoly mrštil,
sehnout se do výše narovnat šíji,
levici zaťal a vykročil přímo,
půlkruhem od země k obloze vzhůru
kladivo zdvihl a jiskřící oči
tam pod božím sluncem?





Další podobné materiály na webu: