Kniha: Smrt Césarova
Autor: Petr Bezruč
Přidal(a): Hynek Řeháček
Skupina:
Báseň je inspirována antickou historií, viz báseň Leonidas, v tomto případě krutou a nemilosrdnou.
Děj:
Císař Domicián nechá u řeky Dunaj vyvraždit kmen Dáků, žijících v karpatském oblouku, jelikož jím jedna rodina pohrdala. O dva roky později zjistí císař, že voják Septimius ušetřil ženu z tohoto kmene a oženil se s ní. Nedbá skutečnosti, že ji Septimius ušetřil, protože mu žena předpověděla, že kdo zabije ji, zabije césara. César tuto „zradu“ nenechá jen tak a poručí je oba svázat a vrhnout do Tibery. O patnáct let později promlouvá bratr Septimia ke svému synovci a sděluje mu, že césar vyvraždil kmen jeho matky a nechal zabít jeho rodiče. Ještě ten večer syn Septimia Césara zabil.
Rozdělení:
Báseň je rozdělena na tři části. První část je o boji s Dáky (první odstavec). Druhá část je o setkání Domiciána s manželkou Septimia (druhý a třetí odstavec) a třetí část je o rozmluvě mezi Septimiovým bratrem a jeho synovcem (čtvrtý odstavec). Prvních dvacet veršů druhé části se odehrává na mostě přes řeku Tiber, zbývající čtyři pak v Césarově paláci. Prvních šest veršů části třetí se opět odehrává na mostě přes řeku Tiber a zbývající tři opět v císařově paláci.
Celá báseň:
Bezruč zachycuje krutou zvůli, jejímž následkem jsou mordováni lidé. Počet ztrát tvoří syžetovou osu básně, která má konvergentní průběh, na kterém je celá báseň dokonce založena. V první části umírají tři lidé, stařec, muž a hoch (v pozadí také sedm tisíc Dáků), v druhé části dva lidé, Septimius a jeho žena a ve třetí části pouze jeden člověk, a to césar samotný. Rozhodující je zde poslední číslo, neboť ztělesňuje původce násilí a konec vražd. Konvergentní průběh mají také způsoby mluvy, neboť v první části vedou postavy dialog, v druhé části dialog a monolog a v poslední části pouze monolog, a děj, jelikož se celý sbíhá do jednoho bodu, kterým se Domiciánova smrt. Jediný prvek básně, který nemá konvergentní,
nýbrž divergentní průběh je čas. Z důvodu dějové nezbytnosti nemohl autor jinak, jelikož ku příkladu musel syn Septimia dorůst dospělosti. Tento divergentní průběh si můžeme ukázat. První část se odehrává v době Domiciánových výbojů, druhá o dva roky později a třetí za roků patnáct.
Vedle konvergentního principu prostupuje báseň rovněž motiv „očí tmavomodrých jako lesní zvonky“. PB přikládá tomuto básnickému obrazu základní význam, proto se podstatné jméno tohoto slovního spojení třikrát ocitá v koncovém postavení. Motiv se však vyskytuje v básni čtyřikrát. Počtvrté se nedostává výraz ,,oči“ do koncového postavení proto, poněvadž není ve čtvrtém případě vyjádřen. Ve třetí části se motiv „tmavomodrých očí“ neobjevuje vůbec. Průběh motivu je tedy stejně konvergentní, jako průběh syžetové osy: nejprve je třikrát vyjádřen, pak jednou nevyjádřen a nakonec zcela zmizí.
Finální odstavec je nejjednotněji vybudovaný, neboť se skládá ze tří trojverší, z nichž první vyjádřil Bezruč formou autorské řeči, druhé formou přímé řeči a třetí opět formou řeči autorské. Finále tak zcela zjevně koresponduje s architektonikou celku o třech částech. Trojice trojverší je si navzájem příbuzná, neboť první verš každé trojice tvoří příslovečné určení a druhý a třetí verš pak vyjadřuje podstatu děje.
V posledním trojverší Bezruč tvrdí, že zmíněnou událost zaznamenal ve svých Historiích římských dějepisec Tacitus. Artur Závodský však zjistil, že příběh Bezručovy básně není u Tacita vůbec zaznamenán. Zmínka o Tacitovi je na konci básně vsunuta nejspíše záměrně, aby se skutečnosti v ní zachycené zdály více důvěryhodné.
Dále si můžeme všimnout mnohem závažnější korespondence v básni, a to mezi posledním trojverším první a třetí části. V prvním trojverší je pobit kmen Dáků, v druhém zabit césar. Vztah mezi oběma trojveršími není však jen celkový, ale také dílčí – navzájem totiž mezi sebou korespondují i jednotlivé verše: první verš zní v obou případech stejně a obsahuje důležité příslovečné určení času, druhý vyjadřuje podstatu děje a třetí konstatuje něčí aktivitu.
Další zvláštností Smrti césarovy je aliterační propriální řada. Už ze začátku se čtenář dozvídá,
že protagonisty příběhu jsou Domicián a Dákové. Domicián v posledním verši třetího odstavce o sobě praví: Jsem Diem dnes… V posledním odstavci pak stojí, že k vyhlazování Dáků došlo nad Dunajem. Čtveřice vlastních jmen tak tvoří dvě zajímavé aliterační propriální řady: Domicián – Diem a Dákové – Dunaj. Smrt císaře a světu Dáků je tak aliteračně propojena. S každou z uvedených protivných stran spojuje básník jinou představu – s Domiciánem Boha, s Dáky mohutný veletok. Doprovodné představy čtenáře tak prohlubují charakteristiku obou stran. Vedle této aliterační propriální řady najdeme v básni ještě jednu, kterou tvoří dvojice Tiber – Tacit, kdy oba jsou jakýmisi vzdálenými pozorovateli tragédie.
Smrt césarova je v neposlední řadě prostoupena také numerickou korespondencí. Příslušníků dáckého kmene je sedm tisíc. Tento počet koresponduje s počtem sedmdesáti tisíc, což byl počet zbídačovaných a odnárodňovaných Slezanů. Osud Dáků je tímto velmi skrytě spojen a ztotožněn s osudem Slezanů. K tomuto počtu také PB volně přiřadil vojáka Septimia, a to podobou jména – Septem, totiž latinsky znamená sedm a septimus sedmý. Vojákovo přiřazení k Dákům je opodstatněno i tematicky,
neboť se Septimius defacto stal jejich tajným spojencem.
Závěr Smrti Césarovy a Leonidy spojují odkazy na velmi známé starověké autory, v případě Leonidy
na básníka Simónida a v případě Smrti césarovy na historika Tacita.
Osobní názor:
Tato báseň je dle mého jedna z nejčtivějších ze sbírky. Má rychlý spád, není dlouhá a je v ní skryto mnoho obsahu. Myslím si, že každý v básni najde něco jiného. Někdo ignoranci císaře, která je ale díky božím mlýnům potrestána, někdo milosrdenství Septimia a někdo jiný Septimiovu oddanost císaři za kterou byl oním císařem později bez milosti potrestán. Na každý pád básní panuje téma pomsty, které je opět spjato se slezským lidem.
Text básně:
Když Domicián stál pod sluncem Dáků
hor transylvanských v patě, synům země
pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem.
Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili,
tož stařec, muž a hoch. A měli tmavé vlasy,
jak lesní zvonky tmavomodré oči,
pleť osmahlou. – ,,Co, slova Caesarova
jste nedbali ?” – Náš bůh je, Pane, slunce.
,,Jsem synem slunce.” Zůstali tři němi,
a v očích četl césar pohrdání.
,,Váš kmen?” – Z těch sluncem oblévaných
a strmých hor jsme, – je nás sedm tisíc.
,,Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc
mi pobijete, kámen na kameni
a duše na duši nech nezůstane.”
A téže noci
krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce,
kdy splnila se vůle césarova.
Dva roky potom
jel césar v nosítkách přes most a Tiber.
Oko baziliščí
zří mladou ženu, nech tvář zakrývala,
přec tmavým vlasem probleskly dvě oči,
tak tmavomodré jako lesní zvonky.
,,Čí jsi?” – Žoldnéře Septimia žena.
,,Tys dcera Dáků?” – Řekl jsi, ó pane!
,,Tvůj muž tě ušetřil?” – Když mečem máchl,
jsem řekla, pane, u kolenou jeho:
kdo mne zabije, zabije césara.
Jsem kněžka vědma. – Věrný svému králi…
,,Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči,
tvůj tmavý vlas a prolhaná tvá ústa.
Jich svažte k sobě, vrzte do hlubiny.”
Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou
cos blesklo modrem, jak když zatřpytí se
ve zvadlém listí v podzim pod kořeny
– rád na ně hledíš – tmavé lesní zvonky;
meč zazvonil a tůň se utišila.
A ten sám večer
když těžkou hlavu nad falernským vínem
nachýlil césar, bručel nad pohárem:
,,Jsem Diem dnes, když césara jsem zabil.”
Za patnácte roků
stál bratr Septimiův chorý stářím
nad Tiberem a řekl vojínovi:
,,Zde z toho mostu
svrh imperátor matku tvou i otce,
když povraždil kmen její nad Dunajem.”
A téže noci
byl zabit césar vojínem své stráže,
jak suchým Tacit poznamenal perem.
