Jméno práce: Zimní krajina
Slohový útvar: Líčení
Přidal(a): nikolakralikova
Zimní krajina
Na obloze se usmívá sluníčko, ale je příliš daleko na to, aby jeho paprsky dokázaly zahřát mé studené a chladem zčervenalé tváře.
Procházím kolem srubů, jejichž střechy jsou pokryté vysokou vrstvou sněhu a vypadají, jako kdyby na sobě měly bílé čepičky. Z komínů vychází šedobílý kouř a jeho pach mě štípe v nose. Mezitímco se snažím dostat pryč od všech lidských obydlí, nohy se mi boří do čerstvě nasněženého a nikým netknutého prašanu. Poznamenají ho až mé svižné kroky.
Zanedlouho se dostanu do lesa, kde se na chvíli zastavím. Jsem sama, ale necítím se osaměle. Všude kolem je bílo a ticho, které místy přerušuje krákot uhlově černých vran přelétajících přes špičky jehličnatých stromů. Na nich se usadily pokrývky ledově chladného sněhu.
O pár kroků dál najdu malou mýtinu, na kterou dopadají paprsky zlatavého slunce. Díky nim se sníh na mýtině třpytí do dálky jako tisíce maličkých diamantů. Nastavím obličej k slunci, abych alespoň trochu pocítila dotyk jeho paprsků.
Za několik málo chvil se začnou z nebe líně snášet sněhové vločky. Pochytám jich pár do svých červených rukavic a ony se okamžitě rozpustí. Uslyším, jak se někde něco šustne a najednou si všimnu malé oranžově zbarvené lišky, která je z poloviny schovaná za stromem a je viditelné, že číhá na nějakou nebohou kořist. Rozhodnu se ji tedy nevyrušovat a nepozorovaně odejít.
Je jasné, že slunce již dalo dni sbohem, neboť se začne pomalu stmívat a vládu v lese převezme šero. I přes několik vrstev oblečení ucítím, jak se ochladilo. Zanedlouho se zvedne vítr a začne mi ošlehávat tváře. Ačkoliv mě zebe všechno až po konečky prstů na nohou, nechce se mi z lesa odejít. Všudypřítomná vůně jehličí a dřeva mě sem vždy láká jako žíznivého lesní studánka a je těžké ji opustit.
Mocný vítr mě ale tlačí do zad a nutí mě se vrátit do vyhřátého srubu.
Hodnocení: 1 = výborně
