Kniha: Proměna
Autor: Franz Kafka
Přidal(a): Lada
„Řehoř se zděsil, když uslyšel hlas, jímž odpověděl, nepochybně svůj dřívější hlas, do něhož se však jakoby zezdola mísilo jakési nepotlačitelné, bolestné pípání, které jedině první okamžik ponechávalo slovům zřetelnost, natolik však rozrušilo jejich doznění, že člověk nevěděl, jestli dobře slyší.“
Řehoř po proměně zjišťuje, že se mu mění hlas. Později v díle mu již není rozumět vůbec, kvůli čemu se jeho rodina rozhodne, že to již jistě není on a musí se ho zbavit
„Bohužel tento prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do hravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje.“
Řehoř se snaží dostihnout prokuristu, aby se mohl vydat do práce a odčinit své prohřešky (což však nebyla jeho chyba), ví, že rodina je závislá na jeho práci a přísunu peněz, jelikož otec dluží jeho nadřízenému. Otec ale nechce, aby je ponižoval a vyvolal haló; snaží se syna dohnat zpět do místnosti, kde ho zamkne a utají.
„Bývaly to krásné časy a nikdy se pak už neopakovaly, aspoň ne s tím leskem, ačkoli Řehoř později vydělával tolik, že byl s to nést výdaje celé rodiny a také je nesl. Prostě si na to zvykli, jak rodina, tak Řehoř, oni s povděkem přijímali peníze, on je rád odevzdával, ale chyběla tomu už jaksi ta pravá srdečnost.“
Řehořovi není děkováno za jeho těžkou práci (přestože nikdo v rodině nic nedělá), je to bráno jako samozřejmost a to, že nyní není schopný pracovat je obtíž, kterou se Řehoř stává (už není k ničemu užitečný)
„Řehoř za dveřmi horlivě přikyvoval a měl radost z té nečekané prozíravosti a šetrnosti. Byl by vlastně mohl těmito přebytečnými penězi dále uplatit otcův dluh šéfovi, takže den, kdy by se mohl zbavit toho místa, by se byl značně přiblížil, ale teď to bylo nepochybně lepší tak, jak to zařídil otec.“
Otec dlužil nadřízenému Řehoře a přesto nechal všechnu tíži splátky na jeho ramenou, i když to byla jeho chyba, že mu obchod zkrachoval (projev naprosté necitlivosti a nevděčnosti; Řehoř je však za to v téhle chvíli rád, což působí na čtenáře jen smutně a hořce)
„Vůz, kde seděli sami, byl celý prozářen sluncem. Pohodlně opřeni na sedadlech rozmlouvali o vyhlídkách do budoucna, ukázalo se, že při bližším pohledu nejsou nikterak zlé, neboť všichni tři, na což se vlastně jeden druhého ještě ani nezeptali, mají náramně výhodná a zvlášť pro pozdější dobu slibná zaměstnání.“
Poté co zemřel Řehoř, tak po něm nikdo netruchlil, ale naopak byli rádi a cítili úlevu. Sám Řehoř se na konci knihy cítil jako břemeno, i přesto, že za situaci nemohl. Tato scéna je šťastná a veselá v kontrastu s nešťastnou a smutnou smrtí (především pro čtenáře). Řehoř nedostal žádnou pomoc, uznání či soucit.
