Jméno: Román-řeka
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Román-řeka bývá většinou velmi rozsáhlé mnohasvazkové literární dílo, které zachycuje dlouhý časový úsek či určitou historickou epochu. Vystupuje v něm velké množství postav, jejichž život a jeho proměny sledujeme. S románem-řekou se nejčastěji setkáváme ve francouzské literatuře.
Základní znaky románu-řeka
Nevšední označení tohoto typu románu souvisí s tím, že román-řeka nahlíží na život člověka jako na plynoucí vodu v řece. Román-řeka v chronologickém sledu nahlíží životy velkého množství postav, často se proto v těchto románech setkáváme s mnoha různými epizodami, které více či méně osudy jednotlivých postav propojují. Románem-řekou se označují například rozsáhlé románové cykly dvou francouzských realistických spisovatelů – Lidské komedie Honoré de Balzaca a Les Rougon-Macquart Émila Zoly, které se snažily do detailu zachytit francouzskou společnost ve druhé polovině devatenáctého století. Termín román-řeka ale pochází až ze začátku dvacátého století, jeho tvůrcem byl Romain Rolland.
Významné romány-řeka a jejich autoři
Termín román-řeka Romain Rolland použil k tomu, aby objasnil literární žánr svého díla Jan Kryštof, který popsal jako řeku o mnoha přítocích. Román Jak Kryštof začal Rolland psát během svých cest po Evropě, jednotlivé kapitoly ale nepsal chronologicky za sebou, ale podle aktuální nálady a rozpoložení. Během osmi let tak vznikalo rozsáhlé dílo o slavném hudebním skladateli Janu Kryštofu Krafftovi. Děj díla se odehrává v Německu a ve Francii v letech 1870-1914 a zachycuje celý nelehký život této výjimečné postavy, který byla inspirována Beethovenem.
Dalším příkladem románu-řeka je sedmidílný román Marcela Prousta Hledání ztraceného času, který zachycuje rozklad francouzské aristokratické společnosti na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V díle vystupuje více než dvě stě postav, z řad aristokracie, umělců i služebnictva. Děj je velmi oslaben úvahami, osobními pocity, vnitřními monology, líčením nálad, vzpomínek, charakteristikou doby a společenských problémů. Kniha je vlastně jakýmsi literárním experimentem, Proust v ní používá metodu asociace, prolíná se realita a fantazie, je psána specifickým jazykem. Dílo není členěno do odstavců ani kapitol, zároveň lze v knize najít velmi dlouhé věty, až několikastránkové s mnoha vsuvkami, závorkami a pomlčkami.
