Téma práce: Spojení přes internet – komunikační most, nebo propast?
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): adush
Vsadím se, že na podobné téma už někdy každý z nás vedl debatu, ať už s rodiči, prarodiči, kamarády, nebo učiteli občanské výchovy. Internet a komunikace skrze něj je často ukazována jako špatná, nezdravá, nebezpečná a zkrátka jako něco, co by se mělo ze světa vymýtit, je tomu ale skutečně tak?
Pokud se začneme bavit o internetu jako o věci, která vytváří komunikační propast, najdeme spoustu faktorů, které naše tvrzení podpoří. „Lidé už se radši potkají na Messengeru než v realitě“, „Děti jsou neustále přilepené na svých chytrých telefonech a píší si s lidmi, které ani neznají a ztrácí jakékoliv sociální návyky… ještě si tím kazí oči“, zní výroky našich rodičů a prarodičů. Ano, souhlasím, že ve vysoké míře může komunikace přes internet, zvláště u mladších dětí, způsobit komunikační pokles a ztrátu běžných komunikačních návyků. Kdo ale dal dětem do ruky chytrý telefon, který jim dle mého názoru do rukou vůbec nepatří?
Kvalita internetové konverzace je většinou také pokulhávající. Překvapením nejsou gramatické chyby, chybějící čárky, háčky, chatovací zkratky nebo emotikony. Právě poslední zmíněný bod je dle mého věc, která nejvíce vytváří onu propast. Ve face-to-face konverzaci jsme zvyklí vidět a pozorovat projevy neverbální komunikace – mimika, gesta apod. Tento element se ale z internetové komunikace zcela vytrácí a činí nás tak „otupenými“ vůči těmto projevům.
S komunikací přes internet je to ale jako se vším jiným, můžeme se na ní stát závislými a ani nevíme jak rychle. Netholismus neboli závislost na chatování sice stále není uznanou a diagnostikovatelnou závislostí, ale proč tomu tak je když její symptomy jsou totožné s uznanými závislostmi? Pokud daný člověk nejí, nespí a v moment kdy nemůže chatovat je podrážděný a vykazuje skoro až abstinenční příznaky, je nutné začít problém opravdu řešit a nazývat ho pravým jménem. Takovým lidem jejich závislost ničí mezilidské vztahy, nejsou schopni se soustředit na práci a zanedbávají své děti. Vůbec skutečnost že existují knihy a weby ohledně digidetoxu ( – záměrného omezení kontaktů přes internet) ukazuje, že se jedná o problém moderní společnosti, který může poukazovat na vznik komunikační propasti.
Z předchozím třech odstavců musíte mít pocit, že byste měli svůj telefon a počítač vyhodit z okna a už nikdy s nikým nekomunikovat přes internet. Úplně tomu rozumím, ale není to tak hrozné ani s námi, ani s internetovou komunikací. Zvláště v téhle době je to něco, co nejspíše používáte na denní bázi. Už i naše babičky si stahují Skype, Whatsapp a jim podobné, aby mohly vidět a slyšet své vnuky a vnučky. I kdybychom ale nebyli uprostřed světové virové pandemie, je tento způsob komunikace ideální pro setrvání v kontaktu s přáteli, kteří bydlí daleko, odjedou na prázdniny nebo studovat do zahraničí. Nemůžu také vynechat fakt, že pouze pomocí internetové komunikace jsme teď schopni se vzdělávat formou distanční výuky. Nikdo z nás už si pravděpodobně nedokáže představit, že by rodičům od babičky z prázdnin posílal dopis místo 5 minutového telefonátu.
Je tedy internetová komunikace mostem či propastí? Myslím si, že když víme jak s ní střídmě zacházet, může být skvělým pomocníkem. Pokud však upřednostňujete internetovou konverzaci před skutečným mezilidským kontaktem v reálném světě, spadli jste do propasti.
Hodnocení: 1/2 = výborně/chvalitebně
