Taková normální rodinka – vyprávění

sloh

 

Téma práce: Taková normální rodinka

Slohový útvar: Vyprávění

Přidal(a): Katka E

 

 

Kovářovi, pro ostatní možná blázni, pro mě nejlepší rodina, kterou jsem si mohla přát. Chcete po mně vysvětlení, proč si o nás myslí, že jsme blázni? Vysvětlím to velice stručně, táta, Rastislav Kovář, pracuje v bance, ale neptejte se mě, co přesně dělá, protože občas mám pocit, že to ani on sám neví. Někdo si o taťkovi může myslet, že je to takové přerostlé dítě. Ještě, že máme maminku, Elvíra Kovářová, je to bývalá sestřička, ale po dětech se již k práci nevrátila, teď pracuje jako cukrářka. Potom jsem tu já, Kornélie Kovářová, nejstarší dcera, povahu jsem zdědila po tátovi a vzhledově jsem prý celá maminka. Také bych mohla zmínit, že jsem čertovo kvítko. Se mnou se prostě člověk nenudí. Dále je tu bratr. To by totiž nebylo ono, kdyby se rodiče nerozhodli mít další dítě, tátův dlouho očekávaný synáček. Jmenuje se Mikuláš, neboli Miki. Občas si říkám, jestli ho náhodou nevzali z blázince. On má totiž rád učení, chápete to? Od té doby, co se narodil, nic jiného neslýchám, než „To nemůžeš být jako tvůj bratříček? Podívej na něj, jaký je hodný!“ nebo „Nemáš nic jiného na práci než mě zlobit, běž si číst knížku jako Miki!“, jakoby úplně zapomněli, že já jsem byla kdysi jejich zlatíčko.

Ale asi jsme jim nestačili. Po Mikim přišel Matouš, Maty, z mého pohledu není tak nudný jako Miki, ale na mě ve zlobení nemá.

V létě jsme se museli kvůli tátově práci přestěhovat do Anglie, do Liverpoolu. Z Čech jsem odjížděla s těžkým srdcem, stýská se mi po mých kamarádech. Dokonce i po škole, ale předpokládám, že všichni učitelé byli šťastní, když se dozvěděli o mém přestupu. Teď chodím do třeťáku. Lidi jsou tu fajn, ale není to ono. Jsou to takoví suší Angličané a mému humoru moc nerozumí.

Jednoho krásného víkendu, což se moc v Anglii nestává, se náš tatínek rozhodl, že má dost papírování a rozhodl se vyrazit na celo-víkendový výlet. Plán byl jasný – projít si památky v Londýně. Bydleli jsme v Oxfordu, u mamčiny kolegyně.

Den již začal vskutku skvěle. Miki na mě knížkou shodil hrnek s kávou a já samozřejmě měla čistě bílé kalhoty. Taky jsme místo 10 minut jeli do Londýna hodinu. „Kdy už tam budem?“ se pořád ozývalo, jak se Maty donekonečna vyptával.

Nakonec jsme dojeli do Londýna a všichni jsme si mysleli, že se nic nepokazí. Nejdříve jsme šli podél řeky Temže a podívali jsme se na divadlo The Globe, odtud jsme se vydali přes Milenial bridge do centra.

Nejvtipnější bylo, když taťka vytáhl mapu. Stačilo, aby jen lehce zafoukalo a mapa byla pryč. Já s Matym jsme se začali nahlas smát, Miki jen vrtěl hlavou. Taťka byl chvíli naštvaný, nakonec se však taky začal smát. „Kam to tedy bude teď?“ zeptala jsem se. „Směr st. Paul´s cathedral!“ oznámila mamka. Vždycky mi povídala o tom, jak se jednou podívá ze střechy Pavlovy katedrály na Londýn, proto není divu, že byla celá nedočkavá se k ní dostat.

„Wow, to je nádhera!“ řekl Maty, po vystoupání několika set schodů. „Jo za ten pohled to stálo.“ funěl mi za patami Miki. Po krásné vyhlídce jsme sešli před katedrálu. Sluníčko už bylo vysoko, blížilo se poledne. Taky jsme to pociťovali. „ Já mám hlad!“ zasténal Maty „Taky bych si něco dal“ zafňukal Miki. „Dobrá tedy, tak ještě dvoje památky a pak se půjdeme najíst“ prohlásil taťka, a tak to taky bylo.

Po obědě jsme se vydali do Hyde Parku. Na každém rohu jsme se zastavovali, abychom nakrmili veverky. Když jsme jednou takhle krmili veverku, měla jsem pocit, jakoby někdo byl v křoví před námi. Byl to divný pocit, ale snažila jsem se ho ignorovat. „Mami, není něco v tom křoví?“ zeptal se Miki. „Nevím, ale taky mám pocit, jakoby tam něco bylo. Možná se tam půjdu podívat.“ a jak řekla, tak udělala. Došla ke křoví, rozhrnula větve a v tom zakřičela. Trochu mě polekala. „ Co se děje? Co je tam?“ vyzvídal táta. „Had, je tam had!!“ křičela máma. Všichni kolem jdoucí se na nás zděšeně koukali. „ Běž od toho křoví a zavolej na záchytnou stanici, že je tu had. Možná jim utekl ze zoo.“ rozdával pokyny taťka.

Jakmile mamka domluvila s odchytovou službou, řekla nám, že ze zoo opravdu utekl had. Je to prý tříletá anakonda, co se vydala na malý výlet.

„Tamhle jsou!“ zavolal někdo za námi. „Dobrý den, to vy jste volali, že jste našli toho hada?“ zeptal se muž, který byl nejspíš z odchytové služby. „ Ano, ano to jsme my. Tamhle leží ta anakonda. Vypadá, že je zraněná.“ odpoví mamka.

Oba muži z odchytové služby se vydali chytit anakondu. Zůstali jsme tam stát, kdyby potřebovali pomoc. Asi po dvaceti minutách zápasení s anakondou požádali tátu, aby jim pomohl. Táta měl za úkol nahnat hada do připravené krabice. Ani s tátovou pomocí jim to nešlo o moc rychleji. Had už byl pěkně rozčílený a útočil. „Oh ne tati, ona má zaseklý střep na těle!“ křikla jsem. Všimla jsem si toho, když už se po několikáté snažila uštknout tátu. Po dalších deseti minutách bojování se jim nakonec podařilo dostat anakondu do krabice. „Děkujeme vám za pomoc pane, budeme informovat zoo o vašem nebojácném zákroku.“ s touto větou se vzdálili k autu a my jsme mohli pokračovat dál v našem výletu. „No řeknu vám, že jsem pěkně unavený“ povídá táta, „možná bych se zašel jen podívat k tamhle tomu rybníčku a šel bych zpátky domů. Pro dnešek toho bylo tak akorát.“ navrhl táta, a protože jsme byli z celého dne všichni pěkně unavení, souhlasili jsme.

„Kdo tam bude první vyhrává!“ zvolal Maty a všichni jsme se rozběhli k rybníčku. „ Dělej Miki, copak si se z knížek nenaučil, jak máš běhat?“ pošťuchovala jsem. „Jste tak pomalí, vidíte už jsem tu!“ zakřičela jsem na všechny. Jakmile jsem se přibližovala ke kraji rybníčku, zakopla jsem o kámen a jak dlouhá, tak široká jsem přistála v rybníce. „ Hahaha, karma tě dostihla. To máš za to.“ posmíval se mi Miki a škodolibě se usmál. Nic jsem na to neříkala, jen jsem na něj vyplázla jazyk, následně jsem se snažila vškrábat na nohy.

K autu jsme přišli, až když se začalo stmívat. Naskytla se nám tedy krásná podívaná na Londýn s červánkovou oblohou. Jen jediná věc mi v tu chvíli chyběla. Suché oblečení a teplá postel.

Sice to na začátku nevypadalo, ale nakonec to byl skvělý den plný zážitků.

 

Hodnocení ze školy: 1 = výborně

error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.