Jméno práce: Moje první hodina tance
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): Barbora N.
Moje první hodina tance
Od malička jsem milovala tanec. Pokaždé, když někde hrála hudba, byla jsem mezi prvními, kteří tancovali. Maminka mě chtěla zapsat na hodiny tance, ale v našem malém městečku žádný taneční kroužek nebyl. Začala jsem se tak učit balet sama doma. Když mi bylo třináct let, přestěhovali jsme se do jiného města, ve kterém byla známá baletní škola, a tak jsem si tam podala přihlášku.
Pozvánka na moji první hodinu tance v baletní škole nám měla přijít do poštovní schránky. Každý den jsem ji několikrát netrpělivě kontrolovala, jestli už tam náhodou neleží dopis s mým jménem. Až jednoho dne jsem tam obálku opravdu našla. K mému údivu měla být úvodní hodina už druhý den. Hned jsem běžela do svého pokoje, abych si připravila všechno potřebné.
V noci jsem nemohla už ani dospat a hodiny ve škole si také moc mé pozornosti nezískaly. Tak moc jsem se těšila, až jsem skoro nemohla myslet na nic jiného. Zatímco jsem odpoledne čekala před školou na mého tátu, který mě měl do baletní školy odvést, zaslechla jsem rozhovor několika dívek. Bavily se o někom novém, kdo by měl dnes na balet přijít. Trošku jsem znervózněla, protože jsem si s nimi nikdy nepovídala, byly nejoblíbenější z celé školy, a to já rozhodně nebyla. Z mého rozjímání mě vytrhlo zatroubení tátova auta.
V šatně jsem se převlékla a přezula. Všechny baletky vypadaly mile, a tak jsem už neměla nejmenší obavy, že nezapadnu. Po cestě do tělocvičny jsem se dokonce seznámila s některými z nich. Avšak po rozcvičení mě polil ledový pot. Do místnosti přišla naše trenérka. Byla docela malého vzrůstu a měla krátké vlasy. Vrásky v obličeji napovídaly, že jí bude něco kolem šedesáti let. Nevypadala vůbec vlídně a mluvila silným ruským přízvukem.
První polovinu tréninku jsem si docela užila. Sice to bylo těžké, ale bavilo mne to. Avšak druhá polovina bylo naprosté utrpení. Figury byly moc složité, takže jsem je nezvládala, nebo alespoň ne v požadovaném tempu. Trenérka neustále jen křičela a začalo mi být do breku. Ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem. Ukázalo se, že ostatní baletky nejsou tak hodné, jak jsem si myslela, protože se mi začaly posmívat. ,,Vstaň, přeci tu nebudeš takhle ležet,‘‘ rozkřičela se trenérka. ,,Já… já dál nemůžu,‘‘ rozbrečela jsem se a rozeběhla se do šatny.
Do baletní školy jsem po první hodině už nikdy nepřišla. O několik let později si říkám, proč jsem si nechala svůj sen vzít. Proč jsem měla takový strach se vrátit? Jednou jsem četla citát od Tomáše Vřešťála, který se mi vryl do paměti především proto, že už nikdy nechci opakovat svou chybu. „Strach nás omezuje. Pokud strach nad námi vítězí, nikdy si nemůžeme splnit své největší sny.“
Hodnocení: 1 = výborně
