Jméno práce: Těžký život školní lavice
Slohový útvar: Fejeton
Přidal(a): Mag
A je to tu zase! Zase si někdo sedl na mého parťáka židličku a vysypal na mě veškerý obsah své aktovky. Takových nepotřebných krámů, které mě fackují po mé roztomilé dřevěné tvářičce! Kéž bych se tak mohla rozkřičet a toho protivného kluka poslat pryč. Už přece nejsem nejmladší a dobu, kdy jsem si spokojeně rostla v lese, mám dávno za sebou.
Už to bude nějakých deset let, co na našem gymnáziu oddaně sloužím. Nejdřív jsem byla krásně nalakovaná a voněla jsem novotou, ale s příchodem do učebny matematiky jsem se opakovaně setkala s šikanou a hrubým zacházením.
Hned první den jsem dostala pár pořádných ran do pravoboku a než jsem se stihla vzpamatovat, někdo mi uštědřil bolestivý kopanec přímo do obličeje. Tím mé utrpení však neskončilo. Při další přestávce jsem se setkala s nárazy, nálety, šťouchanci, škubáním, skákáním, mlácením, boucháním, posouváním a třískáním. Mám pocit, že jsem vyjmenovala dozajista všechno, takže si už určitě dokážete představit, jak těžký život vedu.
A to jsem se tak těšila na den, kdy poprvé přivítám nadšeného žáčka a poskytnu mu útočiště potřebné pro veškerý jeho čas strávený ve škole. To jsem se ale pěkně spletla!
„Počkat? Co se to děje? Někdo do mě bodá kružítkem – k čertu, to ale bolí! Nech toho, ty kluku jeden nezbedná, koukej mě nechat na pokoji!“, řekla jsem si, když do mě v hodině matematiky začal nějaký rošťák rýt jakési sprosté malůvky. Teď je ze mě potetovaná šereda a už si za mě nikdo nesedne!
Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že si mě žádný student za svou lavici nevybere, objevila se na mém místě studentka, která vypadala, že každou chvíli usne. A taky že jo! Hodinu dějepisu nejspíš považovala za ztrátu času, a tak se rozhodla, že si dá šlofíka. Najednou pociťuji ránu, jak na mě dopadla těžká hlava a poté i polovina těla. Pak následuje nekonečné vrtění se, převalování a vzdychání, jak jen je spánek na mě nepohodlný. No fuj, dokonce mě i poslintala!
Jak tak stárnu, cítím, že se brzy zhroutím. Psychicky jsem zhroutila hned první den, ale to žádný ze studentů nezaregistroval. Rozhodla jsem se tedy zhroutit i fyzicky a přivodit při tom újmu na zdraví nějakému rošťákovi. Když nadešel den D, objevil se na mém místě kluk, co na mě načmáral sprosté obrázky. Vytáhl z penálu svůj tetovací nástroj a přiblížil jeho hrot k mému obličeji. Pravděpodobně se chystal přimalovat nějaký další obrázek, ale už to nestihl. Bum! Na zemi se válel nejen on, ale i mé dřevěné a železné trosky.
Pár vteřin na to jsem se ocitla v lavicovém nebi, kde se mnou budou konečně zacházet s úctou a budou si mě dostatečně vážit za to, že jsem jejich průvodcem školními léty!
Markéta Svobodníková, V7
Známka: 1 = výborně
