Jméno práce: Život na intru
Slohový útvar: Fejeton
Přidal(a): Lucie
ŽIVOT NA INTRU, DEN ÚTERÝ
Budík mám jako obvykle nastavený na sedmou hodinu ranní. Je to však jen formální zbytečnost, jelikož skutečný budíček nastává přesně čtyřicet minut předem. Vstává totiž vzdálená spolubydlící, která má každé úterý praxi. Jako budík má na svém chytrém telefonu (což je mimochodem také dokonalý vynález, ale o tom až někdy jindy) nastavené rádio Evropa 2.
Do mého příchodu do ubytovacího zařízení s připojenou „školní“ jídelnou jsem proti Leoši Marešovi nic neměla, tato skutečnost se však brzy změnila. Nyní jsem každé ráno nedobrovolným posluchačem jeho ranní show a songů „na lepší probuzení“ a zároveň pěveckých projevů oné spolubydlící, která má chytrý telefon ve svém vlastnictví. Ranní kulturní program mám dokonce i ve stereo provedení, a to díky již dříve zmíněné spolubydlící. Celých třicet minut, které každé úterní ráno stráví přípravami, pochoduje mezi svým pokojem a přilehlou koupelnou s přístrojem, který jí zprostředkovává ranní příděl kultury a informací, v kapse. Koupelna je ve skutečnosti kratší část chodby ve tvaru L, kde se nachází jediný sprchový kout, dvě umyvadla a jedna zásuvka. Přesně 6 minut si fénuje vlasy přístrojem značky Braun Silencio 1000, který, ač má v názvu zakomponovanou informaci, že je tichý, má nepříjemně vysoký a pronikavý hlas. Když se tato osoba dostatečně zkrášlí a dvacet minut před mým budíkem odchází za vzděláním, mám ještě 20 minut slastného ticha.
Kolem sedmé hodiny se však začínají ozývat nejrůznější písničky z okolních pokojů, jež mají ostatní obyvatelky nastavené na ranní buzení. Začíná dvacetiminutový boj o nejlepší místo u umyvadla a zrcadla. Poté už většina z nás mizí na snídani.
Ze sedmého, a tedy nejvyššího patra našeho „kláštera“ (jsou zde jen dívky), je ráno prakticky nemožné přivolat výtah, takže se až do suterénu musí po svých. Tam už na nás v malé místnosti, honosně nazývané jídelna, čeká snídaně. K jednomu ze tří kulatých stolů si obvykle odnášíme dva kusy včerejšího pečiva společně s maličkatou kostičkou másla, která nestačí ani na tenké pokrytí menšího krajíce chleba, a s plátkovým sýrem v igelitu.
Pokud je někdo velký jedlík, může si objednat ještě svačinu do školy, a v tom případě dostane například dva rohlíky na talířku, které jsou špičkami namočené v pudinku s tvarohem. Tato kombinace však není vedle sebe, jak by se dalo očekávat, ale je sešlehaná dohromady. Vzniká z toho podezřelá žluto-oranžovo-bílá hmota, která, když se namaže na rozkrojený rohlík, je lehce nepoživatelná (nechtěla jsem použít slovo nechutná). Po snídani následuje odchod do rozličných vzdělávacích ústavů.
Ranní autobusy bývají zpravidla nacpané zoufalými studenty snažícími dostat se včas do školy bez újmy na zdraví. Nalezneme zde také seniory, kteří čas od času újmy na zdraví způsobují svými hůlkami důmyslně přeměněnými na ideální nástroje k týrání nevinných studentů.
Po unavujícím úterku ve škole, kdy se učíme až do čtyř, následuje návrat na internát. Kde už naštěstí neřvou žádné fény, ani se z chytrých telefonů neozývá Leoš Mareš. Většina děvčat žhaví své notebooky a obvykle sleduje filmy jako Terminátor nebo Transformers, které bych čekala všude jinde, jen ne na dívčí ubytovně.
Od půl šesté do půl sedmé se v naší jídelničce vydávají večeře. Mezi mimořádně oblíbené patří například pizza. Když jsem ji v jídelníčku zahlédla poprvé, zachvátil mě pocit radosti, jenž přešel hned, jakmile jsem pochoutku spatřila na vlastní oči. Pizza byla ve skutečnosti o průměru asi 10 centimetrů a výšce kolem 2,5 až 3 centimetrů. Placka (pizzou to opravdu nemohu nazývat) bývá zpravidla nedopečená, vlastně polosyrová. Ochucená je rajčatovým protlakem, na němž leží kolečko cibule podložené půlkolečkem nejlevnějšího šunkového salámu. Zhruba uprostřed se osaměle krčí pár minikousků sýra. Člověk ale potřebuje mít hodně dobré oči nebo silné brýle, aby si ho vůbec povšiml. Čas od času nám dopřejí i nevídaný luxus: druhou večeři v podobě dvou pomerančů.
Po večeři-nevečeři následuje návrat na pokoj (naštěstí už jde přivolat výtah, takže nemusím podnikat výstup po 119 schodech do svého pokoje).
Snažím se chvilku učit, ale po několika neúspěšných pokusech to vzdávám a jdu se raději, stejně jako ostatní, koukat na nějaký film. Kdo ví, třeba se v něm dozvím, jak ničit chytré telefony způsobující ranní nespavost.
Hodnocení: 2 = chvalitebně
