Jméno práce: Tohle se nemělo stát!
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): šéfis
Tohle se nemělo stát!
Je tomu celkem dlouho co mě nabídl kamarád Franta, ať s ním zajdu na zápas Sparty. Já jako slávistický srdcař jsem si tak v duchu řekl, je ten kluk v pořádku, není trochu blázen, že mi tohle nabízí? Po chvíli prošení a přemlouvání mě nakonec zlomil a já souhlasil. Slíbil, že to bude zdarma a že mě také pozve na pivo. Jednalo se o utkání Sparty proti Zlínu v chladný nedělní podvečer. Navíc to bylo okořeněné tím, že v týmu Zlína hrál můj oblíbenec David Hubáček, slávistická legenda poslední dekády, hráč, který stál u historického postupu Slavie do ligy mistrů a u zrodu dvou po sobě jdoucích titulech v letech 07/08 a 08/09.
Dvě hodiny před zápasem jsme měli sraz na zastávce metra Florenc. Když Franta dorazil, tak jsem se na něj podíval s takovým šibalským úsměvem a povídám: „Doufám, že dneska ta tvoje Spartička rupne a já si to aspoň užiju.“ Franta se na mě podíval takovým otráveným výrazem a odpověděl: „Radši pojď ty sešívko, ať to stihneme.“ Na stadion jsme dorazili tak hodinu před výkopem. Franta mi ukázal naše místa a já se usadil. Když se stadion pomalu začal plnit do posledního místa a já viděl kolem sebe samé sparťany, tak jsem se necítil úplně jako doma.
A chvíli na to to přišlo, hráči vyšli z tunelu a pomalým krokem se blížili k hrací ploše. Z reproduktorů začala hrát hymna Sparty „Zpívej, kdo jsi Sparťanem“, celý stadion povstal a začal zpívat, tedy až na pár příznivců Zlína a jednoho chlapce, tím chlapcem jsem byl samozřejmě já.
První poločas nepřinesl úplně tu nejlepší podívanou a skóre bylo 0:0. V druhém poločase hra vypadala podobně, Zlín se bránil a Sparťané se marně snažili dobít zlínský „autobus“ zaparkovaný před bránou. Blížila se 90 minuta a skóre bylo stále 0:0. Na stadionu to začalo houstnout, fanoušci pokřikovali více a více vulgární výrazy jak na stranu rozhodčího, tak na stranu soupeře. A pak se to stalo, Zlín se podivuhodnou náhodou dostal na útočnou polovinu a vybojoval si roh. K exekuci rohového kopu se postavil Petr Jiráček a lépe to snad zahrát ani nemohl. Míč se s lehkostí snesl na nabíhajícího hráče s číslem 4 a ten s milimetrovou přesností uklidil míč do levé šibenice. Tím hráčem nebyl nikdo jiný, než právě můj oblíbený David Hubáček. Celý stadion utichl. Všichni se tvářili, jak kdyby jim právě uletěly včely. No a mě nemohl napadnout lepší nápad, než že jsem se vší radostí zařval: „Góóóól!“. No a na reakci jsem dlouho čekat nemusel, ucítil jsem vlhko na zádech. Jeden ze z fanoušků Sparty mě polil pivem a doplnil to poznámkou, která se skoro podobala něčemu jako: „Drž ústa chlapče!“.
Za 2 minuty odpískal sudí konec utkání a Zlín zvítězil 1:0. Z výsledku jsem měl velikou radost, ale protože jsem poté cestoval domů hodinu v úplně promočeném triku a mikině od piva, tak jsem večer usínal s bolestí v krku a horečkou. Druhý den jsem za odměnu získal od doktora antibiotika. Tohle se nemělo stát.
Hodnocení: 1 = výborně
