Téma práce: Výprodej, den poté: slzy, pláč, bezmoc, …
Slohový útvar: Reportáž s prvky fejetonu, funkční styl publicistický
Přidal(a): Andrea Pauknerová
Výprodej, den poté: slzy, pláč, bezmoc, …
Stojím na místě, kde ještě před několika málo hodinami byl regál plný naceněného zboží. Nyní mé slzavé oči směřují pouze na pusté police, zaprášené od pytlíků levné mouky, o které se zde udál boj.
Blíží se Velikonoce. Čas klidu, rodiny a zejména dobrého jídla. Stejnou myšlenku sdílí i Jana Nováková, milá důchodkyně, která celý náš štáb pozvala na pečení mazanců a beránků pro celou její rodinu. „Základem pro nejlepší pekařské výtvory je zejména mouka!“ prohlašuje s úsměvem důchodkyně Jana, „Avšak v této drahé době je velmi těžké ji sehnat, jelikož si z mého důchodu už nemohu dovolit kdejaké věci. Proto jsem se naučila nakupovat ve slevách.“
Dva dny před letošními Velikonocemi, tedy v sobotu šestnáctého dubna, se spolu s paní Janou vydáváme nakupovat. Ačkoliv se mi zdá nákup surovin na poslední chvíli dost riskantní, nedovoluji si na to milou babičku upozorňovat. Nasedáme spolu do auta a vyrážíme do jejího oblíbeného obchodu.
Ještě před otevírací dobou přijíždíme na parkoviště, kde se to podivně hemží. Mezi lidmi, kteří tu čekají, si připadám jako malý klučina. Zabraná parkovací místa nás donutí zastavit až v poslední nejzazší řadě. Pomáhám paní Janě vystoupit a pomalu spolu míříme k hlavnímu vchodu.
Důchodkyně si zcela jasně uvědomuje vážnost situace, a proto mě pověřuje, dovolím si říci, jedním z nejdůležitějších úkolů mého života. Mým úkolem je koupit čtyři balíčky mouky pro její sváteční pečení.
Když vstoupím do obchodu, všude panuje zmatek. Kolem sebe vidím davy postarších lidí, kteří se mlátí holemi, přihazují si do košů másla a mléka a neomaleně se pohybují po přeplněných uličkách. Mým očím se naskýtá pohled i na ulici, kde se nenarozená drůbeží dítka válí po podlaze a necitliví lidé po nich šlapou, zatímco si do košů rvou jejich sourozence.
Ve veškerém tom zmatku ztrácím pojem o prostoru. Úplně zapomínám na svůj důležitý úkol. Ale jakmile se vzpamatuji a pochopím, že je nejvyšší čas se vzmužit, tak vyrážím pro cenné zboží.
Je pozdě. Tam, kde ještě před chvílí stál regál s moukou, se už jen práší z prázdných polic. Do očí se mi vhrnou slzy. V tu chvíli mi dochází, že jsem zklamal nejen sám sebe, ale zejména paní Janu, která spokojeně sedí v autě a ani zdaleka netuší, že letos její Velikonoce nebudou ani zdaleka tak voňavé jako ty minulé…
Hodnocení: 1 = výborně
