Jméno práce: Vznik a vývoj státu obecně
Slohový útvar: Odborný výklad
Přidal(a): jirka
OBSAH :
- Definice státu
- Historie
- Vznik státu
- Formy státu
- Vlastnosti státu
Pojem „stát“ vzešel z latinského slova stato, což znamená status neboli řád. Význam tohoto slova nám poukazuje na to, že každý stát má určitá pravidla (řád), která musí každý občan daného státu dodržovat. Stát je forma organizace lidské společnosti, která se vyznačuje sdružením obyvatel určitého území v právní celek a určitou mocí, kterou je spravován.
První „státy“ vznikají už v období starověku, a to když kočovné kmeny zanechaly kočovného života, trvale se usadily, ohraničily si svá území a střežili je. Staří Řekové nazývali „první stát“ POLIS, tímto rozuměli město a jeho nejbližší zemědělské okolí, například Athény nebo Sparta. Stát starých Římanů se nazýval CIVITAS, což byl takzvaný městský stát neboli obec, později založili impérium (obrovská říše), byla první svého druhu v Evropě . S pojmem stát jako takovým přichází jako první N. Machiavelli, italský spisovatel a politik. Ve svém díle Vladař, které napsal v období renesance, zmiňuje jeho vlastnosti: Vladař je ten, kdo vede stát. Machiavelli preferuje vládu silného a racionálního jedince.
To jak vznikají státy můžeme rozdělit na takzvané „prvotní tvoření“ a „druhotné tvoření“. V „prvotním tvoření“ existují čtyři základní teorie vzniku státu. Jednou z nich je teorie mocenská, která je vystihována již právě zmíněným dílem Vladař od Machiavelliho. Tato teorie je chápána jako vláda silnějšího nad slabším a říká nám, že lidé jsou již od narození předurčeni k vládnutí nebo ovládání. Další teorií je náboženská, jedná se o nejstarší učení o vzniku státu. Teorie vycházela z božského původu panovníka, který v něm vládl. Vyskytovala se zejména v Egyptě, Číně či Mezopotámii. Třetí teorie se nazývá patriarchální, která vychází z představy, že stát vznikl historicky z rodin, které se postupně rozšiřovaly. Nejvýznamnější teorii je smluvní. Podle ní právním původem vzniku státu je smlouva mezi lidmi. Jejím představitelem v novověku se stal H. Grotius, který řekl: „Přirozená práva musí platit, i kdyby boha nebylo“. Tato teorie byla uceleně zpracována Rousseauem, francouzským filozofem, J. Lockem, anglickým filozofem a politickým teoretikem, a T. Hobbesem, anglickým filozofem. Na základě společenské smlouvy lidé zrušili přirozený stav, zorganizovali se a založili stát, kde člověk se spolu s ostatními zčásti zřekne své suverenity ve prospěch celku. Dále tu je druhotné tvoření státu, mezi něž patří například sjednocení ve větší celek (např. USA nebo sjednocení Itálie v 19. stol.). Dále sem patří rozpad státu, například rozpad Rakouska-Uherska po 1. světové válce. Také vzniká oddělením nebo osamostatněním území státu, příkladem Podkarpatská Rus. Vznik států tímto způsobem se uskutečňuje nejčastěji válkami a revolucemi. Poklidné tvoření je jen výjimkou, například rozdělení Československa.
Každý stát má určitou formu státu, ta se rozlišuje podle toho, kdo vykonává státní moc a podle toho, kdo stojí v čele státu. Jednou z nich je demokracie (z řeckého slova demos), neboli vláda lidu, rozhodnutí většiny je závazné pro menšinu. Tato státní forma zajišťuje občanům všechna základní práva a umožňuje přímou nebo nepřímou účast na správě a řízení státu všem plně způsobilým k právním úkonům. Demokracie má dvě podoby, přímou a nepřímou. V přímé demokracii se občané podílejí na vedení státu osobně, dnes již neexistuje (Athény 6. 4. stol. př. n. l.). Nepřímá neboli zastupitelská spočívá v tom, že na státní moci se podílejí lidem zvolení zástupci, kteří jsou zvoleni při volbách. Další formou je diktatura, což je v podstatě protiklad demokracie. Slovo diktatura lze přeložit jako totalita nebo tyranie. Jedinec (diktátor) a nebo skupina osob (strana, třída, hnutí) mají v rukou neomezenou moc nad státem, jiným lidem není dovoleno se podílet na chodu státu. V této formě dochází k porušování lidských práv a svobod, vláda nebere ohled na opoziční názory a k prosazení svého cíle neváhá užít i fyzický či psychický teror. Jednou z forem je i teokracie (ze slova theos = bůh), ta se dnes už nevyskytuje, dříve byla v Japonsku a nebo ve starověkém Egyptě (faraon – podle představ byl synem a zároveň vtělením boha Ra). Forma monarchie, z řeckého monos, což znamená jeden vládce (kníže, král, císař), je způsob vlády která je doživotní, z pravidla dědičná. Jsou čtyři druhy monarchii, absolutní, panovník vládne sám, konstituční, panovník je omezen ústavou, parlamentní, monarcha je omezen parlamentem, stavovská, na výkonu moci se podílí stavy (šlechta). Forma monarchie je například království (Velká Britanie), knížectví (Monako), velkovévodství (Lucembursko – jediné současné) a nebo císařství (Japonsko). Poslední formou státu je republika, z latinského publica, významem věc veřejná, ta má z pravidla demokratický charakter. V republice může moc převzít strana nebo skupina a řízení státu se může stát i diktaturou. V čele republiky je většinou prezident nebo jiný volený orgán. Republika může být parlamentní (ČR), funkce prezidenta je pouze reprezentativní a zodpovídá se parlamentu, prezidentská (USA), hlavou státu je prezident a jeho rozhodnutí jsou nezávislá na parlamentu, a posledním typem je kancelářská republika. Formy státu se mohou prolínat, na to upozorňuje T. G. Masaryk ve svém díle Světová revoluce.
V současné době stát zastává určité funkce, vnitřní a vnější. Mezi nejzákladnější vnitřní funkce patří zabezpečení sociální, hospodářské, ekonomické, správní, kulturní, zdravotnické a vzdělávací. Vnějšími funkcemi rozumíme funkce reprezentativní, obranné, mezinárodní obchodní a účast na zahraniční politice. Každý stát má svůj státní aparát a ten se skládá z orgánů státní moci, ze soudu, parlamentu, vlády a prezidenta, dále je zde administrativní aparát, což jsou úřady, a nakonec ozbrojené složky (policie a armáda).
Hodnocení: 1 = výborně
