Jméno práce: Ztracený klíč
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): Janaris
Ztracený klíč
Lékařské přístroje zběsile pípaly. Okolo nemocničního lůžka se vyděšeně tísnily pobledlé tváře, jimiž si rozrazili cestu mohutní muži v bílých pláštích. Neztráceli čas. Popadli postel a utíkali s ní na operační sál. Sledovala jsem je. Nechápala jsem, kdo jsem, co tu dělám nebo jaké je mé poslání. Věděla jsem jen, že je musím následovat.
Dívka na lůžku vypadala nebezpečně blízko smrti. Sinalé tváře měla propadlé, rty zkrvavené a napuchlé, obrovská řezná rána se ji táhla okolo klíční kosti, z bledé paže ji trčela kost a nohy ji směřovaly do podivných úhlů. Avšak její zlatohnědé oči mi byly neskutečně moc povědomé. Odkud je jen znám?
Bílé pláště vběhly i s dívkou do místnosti, kde uprostřed stál operační stůl a okolo lidé s rouškami přes obličej. Skleněné dveře zabouchli přímo přede mnou. V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk. Ze skleněných dveří se na mě dívala dívka se stejně zlatohnědýma očima, jako měla dívka ležící pod skalpelem. Stála tam jako solný sloup s pusou otevřenou dokořán. Ne! To nemůže být pravda, přesvědčovala jsem samu sebe.
Nevím kolik uběhlo sekund, minut nebo dokonce hodin od té chvíle, ale z mé vnitřní rozpolcenosti mě vytrhla ruka lehoučká jako pírko, která se dotkla mého svěšeného ramene. Leknutím jsem nadskočila a chystala se bránit svůj bezcenný život, pokud se tomu, čím jsem teď, život vůbec ještě říkat dá. „Neboj se mě, neublížím ti,” řekla zvonivým hláskem malá holčička s růžolícími se líčky, zlatavými vlásky a bezokým medvídkem v ruce. „Kdo jsi a co tu děláš?” zeptala jsem se ji roztřeseným hlasem, jenž vypovídal, že nemám daleko k psychickému zhroucení. „Jmenuju se Soudce a jsem tu pro to, abych rozhodla, jestli si zasloužíš ještě žít anebo tvá lidská existence dneškem skončí. Na nic se mě neptej! Vše brzy pochopíš.” Přistoupila ke mně a do ruky mi vložila malinkatý skleněný klíček. Nadechla jsem se, abych na ni vychrlila milion otázek, avšak ona si přiložila prst k ústům a slova mi odumřela na rtech. „Jediné co teď potřebuješ vědět, je to, že pokud se chceš ještě někdy probudit,“ rukou máchla k zavřeným skleněným dveřím, za kterými teď už možná leží mé mrtvé já, „nesmíš ten klíč ztratit. Rozumíš?“ Více než na pokývání hlavou jsem se nezmohla. Soudce se lehce pousmála a luskla prsty. Svět se začal rozmazávat, barvy se do sebe vpíjely a okolo ucha mi proletěla její poslední slova. „Hodně štěstí Lauro.“
Svět znovu nabyl svých tvarů a barev a já se objevila v místnosti, ve které kam až jen oko dohlédlo, vévodila bílá barva. Stála jsem na začátku dlouhé chodby, na jejíž konec jsem nedohlédla. Nebylo kam jinam se vydat, než vstříc chřtánu běloby a tak jsem hrdinně vykročila. Soudce měla pravdu. Velice brzy jsem pochopila pravidla hry. Každý krok byl utrpení. Zjevovaly se přede mnou osoby z mého pozemského života, které svými činy zatloukali hřebíčky do mé rakve. Spolužáci podkopávající moje sebevědomí, sestra ničící mé sny, rodiče nezajímající se o mé potřeby. Každým novým obrazem jsem přidávala do kroku, až jsem nakonec běžela. Skleněný klíček jsem stále držela v ruce, ale mé odhodlání a stisk povoloval. Už jsem viděla konec chodby, který končil maličkým zámkem. Avšak pár kroků před cílem se zjevil obraz, který rozmetal poslední kousky mé vůle. Byl to výjev starý několik dní, zobrazující mého kluka jak mě podvádí s jinou. Přesněji s mou nejlepší kamarádkou. Podlomily se mi kolena a klíč mi vyklouzl z dlaně. Viděla jsem, jak zpomaleně padá a tříští se na milion zářivých střípků, stejně jako moje duše.
Hodnocení: 1 = výborně
