Jméno práce: Zvuky Rvačky
Slohový útvar: interpretační esej
Přidal(a): kupcma
Při četbě básně Rvačka od F. G. Lorcy mě na první pohled zaujímá její plastičnost. Na mysli mi sice vytane představa scenérie, malované ve stylu Jacques-Louis Davida, zdáli však ke mně přichází i zvuky, které scénu doprovází. Nečtu poezii často, a proto mi připadá zvláštní, že básník neobjasní ani jednu faktickou informaci o konfliktu a raději se věnuje „podřadnému“ budování atmosféry. Prostřednictvím veršů se mu daří sestavit fantastickou mozaiku ozvěn, díky kterým vnímám báseň i sluchem.
Hned v úvodu básně se ocitám uprostřed hluku. Poměrně šokující začátek. Možná, že kdybych se rozhodla si Rvačku přečíst na Václavském náměstí nebo ve školní jídelně, neměl by obsah tak kontrastní náboj. Já však báseň čtu na klidném místě a toto je přímo zvuková exploze. Okamžitě mi na mysl vytanou epické filmové bitvy a válečné dokumenty plné cinkotu, řinčení, sténání raněných a ryčení koní. Mé mínění je ale ovlivněno přesvědčením, že „břitva“ znamená „meč“ nebo „šavli“. Po bližším prozkoumání zjišťuji, že se jedná o španělské dýky navaja a ty se ozvou nanejvýš ostrým cvakavým zvukem při otevření. Efektní řinčení šavlí je proto zřejmě vyloučeno a spíše se jedná o pouhý svistot bojových nožů.
Scéna je dále doprovázena nářkem žen. Překvapující. Jsou tyto ženy na místě náhodou? Proč sedí na stromě? Proč kvílí? Oplakávají příbuzné? Ví o nich bojovníci? Vše zůstává zahaleno rouškou tajemství. Slouží jen jako jeden z prostředků, k vyjádření zoufalství a vypjatosti situace. V hudbě by pro mne neartikulované zoufalé zvuky znamenaly velkou septimu. Ta dovede i z poměrně libozvučného akordu vykouzlit takovou kakofonii, že není možné nebýt přesvědčen, že se schyluje k nejhoršímu.
A dynamika dále narůstá. Z básníkova pohledu stojím na okraji srázu a zápas se přibližuje. Drama zcela nelogicky vrcholí náhlým tichem a vše se zastaví. Pomyslná kamera se nyní soustředí na jediný detail. Juan Antonio. Jediný padlý, u nějž se dozvíme aspoň jméno. Je toto jméno pravdivé? Proč právě jeho pád je zachycen blíže než smrt ostatních? To už nikdo nezjistí. Ale kvůli jeho skonu ustupuje veškerá vřava do pozadí. Nečekaný klid ruší nárazy těla o kamenitý svah.
Čas pokročil. Ocitám se se na stejném místě, ale panuje zde ticho, byť přibyly další postavy. Ticho jiné, než to, které obklopovalo mrtvého. Toto ticho je provinilé a elektrizující. Krev a oběti dokreslují pochmurný výjev. Báseň končí velice sklíčeně. Začala lomozem a nyní ji obklopuje bezmocné mlčení a zoufalství. Tma přikrývá scenérii závojem smutku a zapomnění.
Hudebnost je podle mě to, co báseň vyvyšuje nad jiné. Také mě dovedla k poznatku, že není potřeba znát veškerá fakta a chápat souvislosti, aby ve mně poezie vyvolala silné emoce.
Hodnocení: 1 = výborně
Literatura:
- GARCÍA LORCA, Federico. Rvačka. In: Tentýž. Romancero gitano = Cikánské romance. Překlad Miloslav Uličný. Praha: Triton, 2007. s. 17–19
