Jméno práce: 1. máj, lásky čas
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): laduse2
1. máj, lásky čas
Je tomu na den přesně dvacet let. K neuvěření, jak ten čas letí. Jakoby to bylo teprve včera. Tak jako tehdy, je i dnes teplý slunečný 1. máj. Nebe zcela bez mráčku. Těch shod je ale ještě více.
Představte si, že tento den, tak jako tehdy já, má i moje dcera své první rande. Samozřejmě je krásná po mamince a chytrá po tatínkovi. No, popravdě, já mejkapu dnes potřebuji už o něco více. I látky na šaty by přibylo. Rozdíl tu ale je. Já jsem se tehdy se svým Vilémem seznámila na taneční zábavě, kdežto ona s Hynkem na počítači přes sociální síť. Prostě nová doba. Bezesporu ale výhoda v tom je. Pokud on není tanečník, tak jako nebyl ten můj, je ušetřena od pošlapaných nohou. Jé, jak mě bolely. Ale já byla přesto za každý tanec ráda. Co více, já si dokonce přála, aby si pro mě přišel.
Dnes už spolu tančíme dvacátou sezónu. Se společným příjmením a s našimi dvěma dětmi. Stalo se, že byly chvíle, kdy jsme společný rytmus těžce hledali. Když ale oba chtějí, tak láska, tolerance a porozumění i hory přenáší.
Blíží se čas, kdy se má přijít Hynek představit. Jsem zvědavá. Přistihuji se, že přesně tak jako nyní já, tak i Viléma tehdy vyhlížena moje maminka u okna za záclonou. Že bych nakonec přece jen byla v něčem po ní? Ovšem k nelibosti mého manžela. Táta, ten se nikdy, ani doma za záclonou, neschovával. To byl jiný kabrňák. Tehdy byl ale také zvědavý. Svou oblíbenou odpolední kávu, kterou jinak vždy pil v pohodlí křesla v obývacím pokoji, vypil jen tak, jakoby náhodou, vykloněn na balkónu mezi prádelními šňůrami. Ani mu nevadilo, že mu do ní od sousedů kape voda z nevyždímaného prádla. Na rozdíl od maminky ho ale nezajímalo, zda bude Vilém fešák, ale to, zda bude na čas přesný, jaký má účes a zda přijede ve vozidle připoutaný. Mít frajera za zeťáka by se mu asi nelíbilo.
Ten můj tehdy na čas přijel, i když jinak než jsme všichni čekali. Měl přijet favoritem před náš panelový dům, kde jsem mu z okna hlídala místo na zaparkování. Jeho příjezd jsme ale neviděli. Přesto na minutu přesně zazvonil na vchodový zvonek. U táty tehdy hned zabodoval. Prý bude zodpovědný, pochválil mi ho již tehdy. Rychle jsem se rozloučila s rodiči, a už jsem sbíhala schodiště. Zprvu po třech schodech, ale dole jsem zmírnila a jako slušná slečna sešla ke vchodovým dveřím pomalu po jednom. Nemusel přece hned vědět, jak moc se na něho těším. Přes skleněnou výplň vchodových dveří jsem jej viděla v podřepu u zábradlí schodiště. Lankovým zámkem si tam právě uzamykal svého favorita. Pánské jízdní kolo s berany! Ano, jízdní kolo. Já čekala romantickou projížďku ve vozidle Škoda Favorit, a on je to cyklista. Pak že je láska slepá. Ona je ale i hluchá, jak jsem tehdy zjistila. Co že jsem to já zamilovaná vlastně od něho poslouchala? Povzdechla jsem si tehdy. Snad nebude chtít jít na pěší procházku. Mým pošlapaným nohám by automobilová projížďka více vyhovovala, říkala jsem si jen tak pro sebe.
Otevřela jsem dveře. Trochu vrzly. V tom se na mě otočil a naše pohledy se střetly. Podíval se na mě svýma modrýma očima. Tak, jak ta nejčistší lesní křišťálová studánka. Aniž by promluvil, věděla jsem, že i s bolavýma nohama s ním půjdu třeba světa kraj.
Usmáli jsme se na sebe. Po pozdravení mě vzal za ruku a skutečně jsme vyšli na procházku. No, naštěstí jen do nedalekého parčíku. Možná že poznal, že nějak hůře našlapuji. Vybrali jsme si k sezení dřevěnou lavičku pod rozkvetlou třešní. Celý strom tehdy jenom bzučel. Jako alergikovi na včelí žihadlo mi to kupodivu ani nevadilo. Bodejť by jo, když jsem měla s sebou takového léčitele. Čas kvapem ubíhal. Slunečné odpoledne bez povšimnutí přešlo v pozdní večer. Ještě dnes, když na to vzpomenu, rozbuší se mi srdce vzrušením. Byl pozdní večer první máj – večerní máj – byl lásky čas. Zval mě k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo! Hrdličce naslouchal asi i Vilém. Naklonil se blíž, ještě blíž, až mě políbil na ústa.
Jak skončilo naše první rande? Již tehdy jsem byla do něho zamilovaná a přála si, aby to byl ten pravý. Vědět to hned ale nemusel. Za políbení dostal pěknou facku. A co Vilém, ten už jistě věděl, jak se věci mají. Facka ho pálila na tváři, ale on se nemohl ubránit úsměvu.
Hodnocení: neuvedeno
