Téma práce: Láska z minulosti
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): iljanka
Začínalo jaro a já šel jako každý den do své restaurace. Dnes bylo ale obzvlášť hezky, sluníčko svítilo už od ranních hodin a na nebi nebyl ani mráček. Cesta z domu do práce mi trvala asi deset minut. Když jsem dorazil, u dveří už netrpělivě čekal můj kolega a kamarád Tom. Vždy byl dochvilný a jinak tomu nebylo ani dnes.
Jakmile jsme na dveře pověsili ceduli OTEVŘENO, už se dovnitř hrnuli hladoví lidé. Celé odpoledne jsem se nezastavil a večer to bylo jen o trochu lepší. Když jsem odnášel jídlo na stůl 7, všiml jsem si, že na osmičce jsou noví lidé, a šel jsem je tedy obsloužit. Neměl jsem tušení, kdo tam sedí, ale jakmile jsem to zjistil, srdce se mi rozbušilo. Byla to Linda, láska z mého mládí a také dívka, která mi kdysi zachraňovala život. Bohužel tu ale neseděla sama. Měla společnost muže a dvou malých dětí. Došlo mi, že ten muž je její manžel a spolu mají ty dvě roztomilé děti. ,,Alexi, co ty tady děláš?“ zeptala se mě s podivením. Myslím si, že překvapená byla stejně jako já. ,,Vlastním tuto restauraci.“ odpověděl jsem jí. Potom už jsem je jen rychle objednal a spěchal zpátky do kuchyně, abych vše mohl vstřebat. Uviděl mě Tom a rychle se přišel optat, jestli jsem v pořádku. Neměl jsem náladu mluvit o tom, co se právě stalo, tak jsem mu jen odvětil, že v pořádku jsem.
Po trochu delší době jsem se uklidnil a rozhodl se, že si s Lindou musím popovídat. Vyšel jsem tedy z kuchyně a měl jsem štěstí, zrovna odcházela na toaletu. Využil jsem toho a počkal na ni v chodbě u dveří. Po chvíli čekání vyšla a udiveně se na mě podívala. Usmál jsem se a ona se pousmála taky. Když jsem ji tam viděl, jak se směje a jak je pořád krásná, všechny moje city k ní se rázem vrátily. Od mládí nikdy nevymizely, já se je ale snažil potlačovat. ,,Vůbec jsi se nezměnila.“ řekl jsem jí, ona mi to oplatila. Pár minut jsme si povídali o životě a bylo to moc fajn. Vypadala šťastně, což jsem vždy chtěl, aby byla. Taky jsem ale chtěl, aby to štěstí zažívala se mnou. Najednou se ale zarazila a řekla mi, že se musí vrátit zpět ke stolu. Nechal jsem ji jít, čehož jsem ale později litoval.
Ještě chvíli jsem stál sám v chodbě a přemýšlel, co udělám. Došel jsem k závěru, že Lindu nemůžu nechat odejít, aniž bych jí neřekl, co k ní cítím. Vyběhl jsem tedy z chodby a Linda s rodinou právě odcházela. Už za ní klaply dveře, ale já si všiml, že si na židli zapomněla kabát. Rychle jsem za ní pospíchal. Ona naštěstí byla kousek od restaurace a muselo jí dojít, že si něco zapomněla, protože se otočila a naše pohledy se znovu setkaly. Teď jsem jí to už musel říct.
,,Moc mi v mém životě chybíš. A taky tě mám pořád neskutečně moc rád.“ Chvíli na mě jen koukala, pak si povzdechla a odpověděla: ,,Já tebe taky. Od svého manžela a od dětí ale nikdy neodejdu. Nemůžu. Nechci. Smutně se na mě usmála a zmizela za rohem. Pak už jsem ji nikdy neviděl.
Hodnocení: 1 = výborně
