Jméno: Balada
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Pod pojmem balada si dnes představujeme především veršovanou skladbu, která má pochmurný děj a většinou tragický konec. Často je v ní zachycen marný boj člověka s přírodou, nadpřirozenými či společenskými silami. K nejznámějším autorům v české literatuře patří zejména Karel Jaromír Erben, Jiří Wolker a Petr Bezruč.
Základní znaky balady
Balada jako literární žánr prošla poměrně dlouhým literárním vývojem. Z etymologického hlediska bylo slovo pravděpodobně odvozeno od latinského slova balare, které znamená tančit. Původně takto byla opravdu ve francouzské folklorní tvorbě označována píseň, která byla určená jako doprovod k tanci. Tento pojem byl ve Francii a Itálii používán pro lidovou taneční píseň až do třináctého století.
Ve francouzské poezii se později rozvinula mimo jiné v baladu villonskou, v italské poezii v balatu. Současné pojetí významu tohoto pojmu pochází až ze století osmnáctého. K jejímu velkému rozvoji pak došlo především v souvislosti s romantismem v první polovině devatenáctého století, od té doby je považována za lyrickoepický žánr s ponurým dějem a tragickým koncem. Za základní zápletku baladické skladby je považován střet člověka s nadpřirozenem či v případě sociálních balad s nějakou společenskou či mravní silou.
Klasické balady
Za první českou baladu je považována skladba Toman a lesní panna, kterou nalezneme v Ohlasu písní českých Františka Ladislava Čelakovského. Jejím tématem je střet vášnivé lásky a tajemných přírodních sil. Inspirací byla pověra, že v noci před svatým Janem Křtitelem mají v lesích a na polích víly a lesní panny nad člověkem čarovnou moc. Svého vrcholu dosáhl ale tento žánr v české literatuře ve sbírce Kytice Karla Jaromíra Erbena. Mezi nejznámější texty patří Polednice a Vodník, ve kterých je hlavním tématem střet člověka s nadpřirozenými silami, vztah mezi matkou a dítětem či otázka viny a trestu.
Sociální balady
Představují druhou variantu tohoto literárního žánru, se kterou se můžeme setkat především v české poezii začátku dvacátého století. Jde o smutné básně s tragickým koncem, který je způsobem především špatnými sociálními, případně národnostními, podmínkami. Typickým příkladem jsou texty Maryčka Magdónova či Ostrava, které najdeme ve sbírce Slezské písně Petra Bezruče. Dalšími pak jsou básně Jiřího Wolkera ovlivněné proletářskou poezií ve sbírce Těžká hodina. Tyto básně se odehrávají v městském prostředí a jejich hrdiny jsou především představitelé dělnické třídy. Mezi nejznámější patří zejména Balada o očích topičových, která zachycuje tragédii topiče Antonína, který kvůli své práci oslepne a zemře, ale podle autora žije dál ve své práci. Dalším známým textem je rovněž Balada o nenarozeném dítěti o mladém dělnickém páru, který si z finančních důvodů nemůže dovolit mít dítě, a tak musí jít dívka na potrat, či Balada o snu, kde hlavní hrdinové sní o lepší společnosti a vyzývají k revoluci.
