Kniha: Bída historicismu
Autor: Karl Raimund Popper
Přidal(a): Pesik007
Karl Raimund Popper
Narodil se 28. Července 1902 ve Vídni jako syn židovského právníka (jeho otec pocházel z Prahy). V roce 1928 získal doktorát z filosofie a poté vyučoval na střední škole. V tomto svém vídeňském období spolupracoval s Vídeňským kruhem – jeho první příspěvky k diskuzi o teorii vědy vyšly v roce 1934 v rámci Kruhu. Pokud se podíváme na jeho dílo v celku, nemůžeme ho považovat za člena Kruhu, ani ho charakterizovat jako pozitivistu. Popper se ostře vymezoval proti teorii pozitivistické teorii verifikace. Podle logického positivismu se vědecké hypotézy získávají indukcí, nebo zevšeobecňování. Oproti tomu Popper ukázal, že každý pokus o empirické respektive zkušenostní zdůvodnění indukce končí nekonečným postihem. Pravdivost vědecké teorie podle něj nelze dokazovat, ale jen empiricky testovat. Základem vědeckého poznání tedy není verifikace (potvrzení), ale falzifikace. Pouze ta teorie, kterou je možné podrobit falzifikaci, tedy vysadit ji možností vyvracení, je vědecká, tím větší hodnotu má pro vědu. Netřeba trvat na tom, co teorii potvrzuje; spíše hledat to, co by ji mohlo vyvrátit. Konečná pravda neexistuje, existuje pouze přibližování se k pravdě neustálým vylučováním padělaných teorií, hovoříme o evoluci vědy. K evoluci, vývoji vědy dochází právě díky falzifikaci: tím, že něco popíráme, získáváme nový prostor pro otevření dalších, nových otázek.
V roce 1937 se z obav před vzrůstajícím vlivem nacismu rozhodl emigrovat na Nový Zéland a v roce 1946 se přesunul do Británie, kde vyučoval na London School of Economics. Po II. světové válce se Popper začal intenzivněji zabývat dějinami a společností. Prvním dílem zabývajícím se touto tématikou je Otevřená společnost a její nepřátelé, které je věnováno Kantovi. Součástí tohoto díla je i projev, který autor přednesl v roce 1954 při příležitosti stopadesátiletého výročí Kantovi smrti. Dalším dílem, ke kterému se budu podrobněji vyjadřovat je kniha Bída historicismu.
Bída historicismu
Úvod: Tato publikace má od začátku ambici být kritikou ke zkoumání určitého postoje ke zkoumání v sociálních vědách, který autor nazývá historicismem. V úvodu nám Popper překládá definici historicismu jako: „přístup k sociálním vědám, podle něhož je jejich hlavním cílem historická předpověď, a tento cíl je dosažitelný odhalením, vzorců, zákonů či trendů, které se skrývají v pozadí historického vývoje“. Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí. První část je systematickým výkladem o historicismu s důrazem na jeho metodologii. Popper sám se snaží argumentovat tak, aby posílil pozici historicismu, tak aby byla co nejsilnější. Ve druhé části historicismus kritizuje.
Školy v sociálních vědách lze rozčlenit podle toho, jak se staví k užití fyzikálních metod. Popper podle tohoto kritéria rozlišuje pro-naturalistická a anti-naturalistická učení historicismu. Historicistický přístup v sobě skrývá jak pro, tak i anti-naturalistická učení, proto výklad i kritiku Popper ještě dělí na část věnující se anti-naturalistickým učením a pro-naturalistickým učením.
V tomto referátu se budu z časových důvodů věnovat jen výkladu historicistických nauk.
Výklad anti-naturalistických nauk
Svou konkretizaci historicismu začíná Popper výkladem argumentů, které hovoří proti používání metod přírodních věd v sociologii. Podle historicismu nelze většinu metod přírodních věd aplikovat v sociologii, protože sociologické zákony na rozdíl třeba od fyzikálních zákonů neplatí vždy a všude, nýbrž jen v konkrétním historické situaci. Fyzikální zákony se dají odvodit generalizací z pozorování. Možnost generalizace v přírodních vědách spočívá v jednotě přírody, v tom, že vždy za určitých podmínek nastávají určité věci. Naproti tomu v sociologii mimo triviálních pravidelností nenajdeme žádné déletrvající ustálenosti, které by se vyskytovaly ve více historických obdobích. Tyto ustálenosti se liší od období k období protože nejsou přírodními zákony, nýbrž lidským výtvorem. Proto je metoda generalizace v sociologii stěží aplikovatelná.
Stejně tak experiment, stěžejní prvek metody přírodních věd je v sociologii jen stěží proveditelný, rozhodně není opakovatelný za stejných podmínek. Ve společnosti se nikdy nic přesně neopakuje, společnost má své dějiny a je jimi sama ovlivňována. Když není možné něco zopakovat přesně, znamená to, že tu vzniká něco nového. Ve životě společnosti nalézáme novost jako něco, co tu skutečně ještě nebylo na rozdíl od fyziky, kde novost znamená většinou jen jiné uspořádání dobře známých prvků. Sociální jevy jsou mnohem složitější, než fyzikální jevy, jednak proto, že není možné uměle izolovat zkoumané části společnosti a také proto, že život společnosti v sobě zahrnuje celou hierarchii věd od fyziky přes biologii až k psychologii.
Jedním z hlavních úkolů vědy je předpověď událostí, které nastanou za určitých podmínek. V sociologii ovšem v tomto vzniká další komplikace v podobě toho, že předpověď může ovlivnit to, zda nastane či nenastane předpovídaná situace. Popper to nazývá oidipovským efektem, my dnes spíše hovoříme o samonaplňujících a samovyvracejících se proroctvích. Z toho pak lze vyvodit, že není možné, aby sociologie dokázala přesně vědecky předpovídat jakoukoliv sociální událost. Kdyby se totiž podařilo sestavit takovýto „sociální kalendář“, jeho zveřejnění by vedlo lidi k jednání, které by jej vyvrátilo. Kdyby například tento kalendář předpověděl růst určitých akcií v následujících třech dnech a poté jejich pokles, jistě by tím implikoval hromadný prodej akcií již třetí den, což by vedlo ke snížení jejich ceny oproti předpovědi.
Dalším argumentem proti používání fyzikálních metod v sociologii bývá pro zastánce historicismu holistická povaha sociálních skupin. Sociální skupina nemůže být zkoumána jako souhrn jednotlivých individuí, protože stejně jako biologické organismy i sociální skupiny jsou více než jen součet jednotlivých prvků. Chceme-li porozumět současnému stavu nějaké sociální skupiny, případně formulovat úspěšné předpovědi jejího vývoje, musíme vzít v potaz její strukturu i její historii. Naproti tomu ve fyzice můžeme propočítat budoucí polohy jednotlivých planet sluneční soustavy jen ze znalosti současného stavu prvků této soustavy.
Výklad pro-naturalistických nauk
Ač se historicismus většinou staví proti používání přírodovědných metod v sociologii, přesto nachází jistou spojitost mezi fyzikou a sociologií. Příbuznost spočívá v tom, že sociologie je stejně fyzika teoreticko empirické disciplíny, to znamená, že sociologie má vykládat a předvídat události teoriemi a má být založena na zkušenosti (pozorování), tj. teoretické předpovědi mají být ověřovány pozorováním. Zastánci historismu byli uchváceni přesnými dlouhodobými předpověďmi v astronomii. V předchozí kapitole jsme však viděli, že v sociologii nelze dosáhnout přesných předpovědí (argument o sociálním kalendáři). Sociologické předpovědi musí být nutně poznamenány jistou neurčitostí, zejména co se týká detailů a načasování. Tento fakt nicméně nevylučuje možnost tvorby významných vědeckých předpovědí v sociologii. Samozřejmě tu nemůže jít o krátkodobé předpovědi, které jsou svou povahou zaměřeny na detaily, a které by tedy trpěli značnou nepřesností. U dlouhodobých předpovědí už ale přesnost v detailech nehraje takovou roli a jistá vágnost kvalitativních sociologických pojmů tu může být vyvážena rozsahem a významem předpovědi. Takovéto předpovědi Popper nazývá rozsáhlými předpověďmi a podle historismu mají být tyto cílem sociologie.
Pozorovací základna vědy, jakási kronika pozorování, je svou povahou historická. Říká nám, že „tehdy a tehdy ten a ten pozoroval to a to“. Historie je tedy empirickým základem sociologie, podle historismu je však také jediným jejím empirickým zdrojem. Tím se sociologie v podstatě stává teoretickou historií. Historicismu jde o poznání základních historických sil a stanovení univerzálních zákonů sociální změny. Protože pokud mohou být nějaké univerzální zákony společnosti, pak to musí být zákony, které platí ve všech historických obdobích, tedy musí spojovat jednotlivá období. Mohou to být jen zákony historického vývoje určující přechod z jednoho období do druhého a umožňující předvídat budoucí vývoj lidstva.
Lze rozlišit dva druhy předpovědí. Na jedné straně jde o předpovědi mající podobu věštby říkající, že v tu a tu dobu se odehraje nějaká událost (obsahují tedy určité varování). Na druhé straně jde o předpovědi technologického rázu, které nám říkají, že aby něco mělo určitou vlastnost, musí to splňovat určité podmínky (obsahují jistý návod ke konstrukci věci s požadovanou vlastností). Technologické předpovědi zpravidla produkují experimentální vědy, zatímco věštecké předpovědi jsou založené spíše na neexperimentálním pozorování. Historicismus považuje sociální experimenty za neuskutečnitelné, proto mají mít sociologické předpovědi charakter věštby budoucího společenského vývoje, nikoliv nějakého sociálního inženýrství.
Sociologové tedy podle historicismu mají studiem historie usilovat o odhalení širších trendů, na jejichž základě se mění sociální struktury. Sociologové se mají pokoušet formulovat věštby, které by umožnili přizpůsobení se nastávajícím změnám. Je však možné představit si, podle výše uvedeného rozlišení typů předpovědí, i technologickou sociální vědu. Tato věda by hledala obecné zákony života ve společnosti, aby odhalila všechny fakty, které by mohly být užitečné reformátoru nějaké instituce. Že takovéto fakty existují je možné ukázat na mnoha utopických systémech, které se ukázali jako neuskutečnitelné, protože tyto fakty dostatečně nebrali v potaz. Takováto sociologie by místo hledání zákonů vývoje společnosti hledala zákony bránící formování určitých společenských institucí. Proti této vědě by jistě zastánci historicismu vznesli mnohé námitky. I kdyby nějaký inženýr předložil plán, který by nebyl v rozporu se žádnými známými fakty takovéto vědy, přesto by se takovýto plán nakonec neuskutečnil, protože by ignoroval zákony historického vývoje, přes veškerou snahu reformátora by byl výsledek nakonec podstatně odlišný od jeho detailně propracovaného plánu. Navíc tento plán naprosto pomíjí objev nového, přitom vnitřní novost je typickým rysem každé nové periody, a proto je každé detailní plánování odsouzeno k nezdaru a věda, na které je takové plánování založeno, je nepravdivá.
