Kniha: Zbabělci
Autor: Josef Škvorecký
Přidal(a): Barcheeba
Škvorecký:
- Narodil se 27. 9. 1924 v Náchodě. Po maturitě v roce 1943 pracoval jako pomocný dělník v náchodské továrně. Po válce studoval filosofii a angličtinu na Karlově univerzitě v Praze, kde 1951 získal doktorát. Poté nastoupil na dvouletou vojenskou službu. Po válce nastoupil jako redaktor nakladatelství SNKLU (pozdější Odeon), které musel opustit po vydání románu Zbabělci, 1958. Téhož roku se oženil se Zdenou Salivarovou a v roce 1969 odjeli společně do USA. Nakonec se usadili v Torontu a do Československa se poprvé vrátili až po roce 1989. Josef Škvorecký zemřel 3. 1. 2012 v Torontu.
- V románu Zbabělci se Škvorecký ztotožňuje s hlavním hrdinou Dannym a Kostelec zastupuje rodný Náchod. Škvorecký využil k napsání románu své zkušenosti z vojenské služby a ze života v maloměstě.
Zbabělci:
- román napsán koncem roku 1948, poprvé vydán o deset let později
- Vydání románu v roce 1958 způsobilo politický skandál, protože bořil tehdejší idealizovaný obraz konce války a osvobození. Kniha byla brzy stažena z prodeje a zakázána.
- žánr: deník (subjektivní popis, nemá přesnou deníkovou formou – začíná ráno vstáváním z postele a končí večer usnutím) / kronika (výklad historických událostí) /autobiografický román
- jazyk: rytmus – krátké věty v dialozích se střídají s dlouhými větami v popisu osobních zážitků, časté dialogy, hovorová řeč (nepopisuje, pouze pozoruje okolí, konkrétní a stručná, nutí čtenáře domýšlet si podtext, který je jasně patrný ale nevyřčený), místy se objevuje němčina nebo angličtina (v hovorové řeči)
- čas: 4. – 11. května 1945, konec druhé světové války a osvobozování Československa, čas je chronologický (jednotlivé kapitoly jsou jednotlivé dny
- prostor: Kostelec – imaginární maloměsto (připomíná Škvoreckého rodný Náchod), výrazný popis české buržoazie, detailně zaznamenány osudy jednotlivých spoluobčanů, důraz na přátelství a lásku
- téma: povstání proti Němcům na konci druhé světové války, vykreslení charakteru lidí, kritika českého maloměsta a ironický pohled na lidskou zbabělost
- vypravěč: ich-forma – Danny Smiřický
Děj:
- Děj se odehrává v osmi dnech na konci druhé světové války v malém městě Kostelec. Hlavní hrdina Danny Smiřický, mladý saxofonista, prožívá poslední dny německé okupace a první dny svobody. Místo hrdinských činů se však více zajímá o jazz, dívky (zejména nedostupnou Irenu) a svou kapelu. S ironickým odstupem pozoruje, jak se místní obyvatelé, kteří se celou válku chovali pasivně, najednou snaží vypadat jako odbojáři a hrdinové. Danny se sice zapojí do místního povstání, ale jeho motivace a činy jsou zbaveny jakéhokoli patosu a hrdinství.
Postavy:
- Danny Smiřický (20) – mladý kluk, který miluje hudbu a obdivuje anglosaskou kulturu. Pátrá po smyslu života, je plný ideálů, je kritický, ironický a otevřený. Naprosto normální člověk, pozoruje svět kolem sebe ale nehodnotí. Přiznává na sebe co u jiných jen tušíme a pozorujeme až z jejich chování. Je upřímný, má rád holky, myslí si nebo si snaží namluvit, že je zamilovaný. Chce být hrdinou, je povrchní, jedná tak, aby u toho dobře vypadal. Pozoruje chování občanů Kostelce v době bezpečí i nebezpečí. „Antihrdina“ – je zbabělý, pohodlný a rád vypadá dobře.
- Benno – obtloustlý muzikant. Líný, nechce se mu do války. Má rád své pohodlí – je ztělesnění lidské zbabělosti a lenosti.
- Irena – Dannyho velká láska. Odmítá ho, protože miluje horolezce Zdeňka. Danny je do ní zamilovaný, přestože ji vidí pouze jako „hloupou holku“ jako všechny ostatní.
- Lexa, Přema… – Dannyho kamarádi.
Ukázka:
„Olrajt,“ řekl Lexa a vykročili jsme. Pod kůlnou na dříví, kde
jsem byl dopoledne s Rosťou, bylo prázdno. Seděl tam zase jenom
Rosťa. Vylezli jsme na hromadu špalíčků a usadili jsme se. Bylo mi
chladno po těle, ale ta tma v kůlně a bílý výhled dole mi daly zas
starý příjemný pocit. Přisunul jsem se k Rosťovi.
„Tak co,“ řekl Rosťa.
„Co ty?“ řekl jsem.
„Viděls Dagmaru?“
„Viděl. Sekne jí to.“
„Já byl u ní.“
„Jo? A co?“
„Zas sem jí to říkal.“
„A co vona?“
„Jako dycky.“
„A cos jí řek?“
„Tak. Že bych chtěl, aby na mě vzpomínala v dobrým, dyby se
mi něco stalo.“
„A vona?“
„Řekla mi, že sem protivnej.“
„Co?“
„Že sem protivnej.“
„Proč?“
„Že prej teď sou důležitější věci na starosti a já že pořád
votravuju s takovejma hloupostma.“
Odmlčeli jsme se. Pak jsem řekl:
„Poslyš, vona je blbá.“
„Ale není.“
„Je.“
„Není.“
„Je. Nebo na tebe kašle tak dokonale, že si z tebe dělá psinu.“
„To spíš.
„Holky sou potvory,“ řekl jsem.
„To sou, čeče.“
„Já vím, na jaký důležitější věci vona asi myslí.“
„Já taky. Na Kočandrleho.“
„Eště s ním chodí?“
„Pořád.“
