Charakteristika vypravěče – Oty Pavla

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

sloh

 

Téma: Ota Pavel

Slohový útvar: Charakteristika vypravěče

Přidal(a): lucinka.achilisova

 

Téma:

Charakteristika vypravěče – Oty Pavla – jako chlapce i muže tak, jak jste ho poznali v povídkách

 

Kontext díla:

Práce byla sepsána na základě informací z díla českého spisovatele a redaktora Oty Pavla (* 2. 7. 1930, † 31. 3. 1973) Jak jsem potkal ryby, ze kterého pocházejí všechny v textu uvedené citace. Kniha je rozdělena do tří volně chronologických částí – Dětství (povídky Koncert, Černá štika, Moje první ryba, Souboj o štiky, Pod Šímovic skálou, Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům, Bílé hřiby, Můžou tě i zabít a Dlouhá míle), která popisuje Otovo dětství, Odvážný mladý muž (povídky U Prošků po válce, Malý pstruh, Dlouhý Honza, S ponorkou na ryby a Palamidy), kde vypravěč píše o životě v období války, přičemž ale válka není hlavním motivem vyprávění, a Návraty (povídky Pumprdentlich, Žehlička, Přijeď, báječně si zachytáš!, Zloděj prutů, Jak jsme zahynuli na rybách, Jak jsme nezahynuli na rybách, Boty made in Italy, Zlatí úhoři a Epilog), kde je líčen poválečný život Oty a jeho výpravy zpět do krajin dětství. Kniha tak celkem obsahuje dvacet dva povídek a úvahově založený Epilog. Je psaná v ich formě.

 

Chlapec, který věnoval své srdce řece

Postava vypravěče – Oty Pavla – byla mně, ač člověku, který rád vezme do rukou dobrou knihu, dlouho neznámá. Tedy až do této chvíle, kdy jsem měla možnost přečíst si o této literární postavě, již vypravěč v tomto díle představuje, v malebných a poeticky, v části Dětství až starobyle-pohádkově psaných řádcích díla Jak jsem potkal ryby. Samotná postava Oty je problematická v tom, že je jakýmsi literárním obrazem samotného autora. Tato skutečnost je ale v této práci opomenuta a je čerpáno pouze z výše uvedené prózy, neboť na dílo pohlížím jako na samostatný literární útvar a ne jako na autobiografii, přestože jsou zřejmé průniky autorova života do díla (zvláště v části Epilog) a hranice mezi vypravěčem a autorem je nestabilní.

Z tohoto důvodu je také těžké popsat Otův, neboli vypravěčův zevnějšek. Zaměřím se tedy na vnitřní charakteristiku Oty a jen dodám, že je sportovně založeným mladým mužem žijícím v Praze se svou ženou Věrou a malým synem, „z kterého bude taky rybář“, jak Ota píše.

Malého Otu přivedl k rybaření jeho otec, tatínek, a převozník, strejda Prošek, který pro něj vyrobil jeho první prut. Když pomocí tohoto prutu „ucítil poprvé v životě slastný tah ryby“, stal se rybářem. A to už navždy. Jako by jeho srdce tehdy propadlo řece a rybaření.

V očích „Prdelky“, jak malému Otovi říkali, jsou ryby nádherná a pestrá bájná stvoření: „Místo očí měl zlaté živé penízky a na hřbetě mu trčela zježená kopí. To nebyla ryba, to byl drak, opancéřovaný rytíř s červeným peřím na přilbě.“, jak popisuje Ota svou první ulovenou rybu. Ota si v dětství vytváří silný vztah k přírodě a zvířatům a uvažuje nad smyslem jejich zabíjení. Nepochybuje o tom, že zabíjení ryb je správné, ale je patrné, že si uvědomuje cenu života každého zvířete, stejně jako toho lidského:

„Ale je strašné, když ji nespotřebuje. Jako by mrtvé a zničené ryby byly doopravdy jen ty, které se zahrabou do hnoje, naházejí do popelnice, anebo kterým se vykope kdekoliv hrob. To byl tedy hrob mých zlatých úhořů. Takový zbytečný hrob, jaké někdy bývají nejen u ryb a ptáků, ale také u lidí.“

Tuto logiku ve své úvaze vztahuje i na lidský život. Byl-li život člověka dobře strávený, je pak smrt přijatelná.

Rybaření Otu provází celým jeho životem. Když se jako dospělý vydá v ponorce polské admirality chytat na moře ryby, chytání se mu nedaří. Námořníci chtějí neúspěch vynahradit házeje granáty do vody. Vyplavená mrtvá těla ryb ale Otu zděsí: „Brzy vyplavaly ryby. Převracely se a točily ve smrtelných křečích… Tak jsem to nemyslel, to jsem přece nechtěl.“ Ota zřetelně neschvaluje lovení ryb pomocí výbušnin, jako by to bylo jaksi nespravedlivé, protože ryby nemají proti granátu žádnou šanci.

V kontrastu této vzpomínky Ota později vypráví o nepovoleném lovu dravých ryb na Černém moři, kam jel na dovolenou se svou manželkou. Zde lov líčí jako radostnou událost:  „Člun se řítil dál mořem, a jak přibývalo ryb na vlasci, těžkla mi udice v rukách. A já jsem si najednou uvědomil, že pláču štěstím, protože jsem poprvé v životě chytal dravé mořské ryby.“

Svůj vztah k rybaření a přírodě Ota popisuje takto: „Na rybách jsem nikoho nesnášel. Chtěl jsem být sám s řekou. Rozčiloval mě krok člověka, popouzela mě lidská řeč, která jako by do přírody nepatřila. Člověk často žvanil v přírodě o malichernostech a blbostech, zatímco příroda mluvila přímou a jasnou řečí jen o kráse, lásce, nenávisti, potravě, smrti. Jako by to nepodstatné v přírodě někdo vyškrtal.“ Řeku personifikuje, jako by s ní mluvil, jako by byla živá, jako by pro něj představovala svobodu, únik od reality, symbol šťastného dětství.

Také se svou rodinou si Ota vybudoval pevné pouto. S tatínkem a dvěma bratry jako malý trávil mnoho času právě rybařením u řeky. Spojuje je motiv lovu „životní ryby“, která pro ně představuje jakousi trofej, rybářský cíl, kterého se v průběhu života snaží dosáhnout. Jako dospělý se Ota nadále s bratry stýká a jednou ročně s nimi jezdí na týden stanovat k řece. Hned první výpravou se Ota s bratry vrací do dětství k řece Berounce. Tento výlet ho naplňuje nostalgií a vybavují se mu všechny ty šťastné vzpomínky a zážitky, které zde před lety získal. Na ty chvíle vzpomíná vždy, když je v životě ztracen, jako by se v duši pořád vracel k Berounce a smyšleným prutem chytal snové ryby.

Otova láska k tatínkovi je podtržena příběhem, kdy se Ota snaží svému tatínkovi k narozeninám splnit jeho životní přání, tj. nachytat zlaté úhoře: „Z oblohy se spustila voda. Řeka se zvlnila a plavaly po ní bubliny veliké jako pěsti. Stromy se kývaly, dostaly strach, aby se nezlomily a neumřely… Navázal jsem háček. Další háček. Ruce se mi třásly rozčilením, voda se mi lila přes tvář. Třetí úhoř. Čtvrtý už je zlatý. Na tyto chvíle jsem čekal celé roky. „Přišli zlatí úhoři!“… Nic netrvá věčně. Ani krása, ani radost, ani bolest. Nebe se zacelilo modrým hedvábím a poslalo na zem žluté slunce. Bouřka odešla, úhoři zmizeli.“

Z této ukázky je patrné, jaká statečnost a odhodlání ho životem provází. Tyto vlastnosti nejspíš zdědil po tatínkovi. Ten Otu jedenáctkrát pozval na úhoře na másle, které usilovně a namáhavě vlastnoručně ulovil. Splatil tak dluh svému synovi, který mu těch jedenáct, ač řezníkem přesolených úhořů tehdy k narozeninám daroval.

V dětství Ota o bratry a tatínka na nějaký čas přijde, když jsou jako Židé intervenováni do koncentračních táborů. Ota tak zůstane žít jen se svou matkou a nouze je přinutí se přestěhovat do Buštěhradu. To Otu ovlivní, neboť najednou nemůže rybařit a nechává se zaměstnat, aby těžké situaci odlehčil. Přes veškerá rizika, kterých si je vědom, ho však touha po svobodě přemůže: „A pak už nevím, jak se to stalo, šel jsem do kvelbu a držel jsem v ruce zase proutek. Motala se mi hlava. Hlupáčku, ve Starém rybníku nikdy nebyli žraloci a chobotnice. Ve Starém jsou stovky kapříčků bratříčků se zlatýma očima. Nemohl jsem to vydržet.“

Válka má na malého Otu vliv, i když jí v knize nevěnuje přílišnou pozornost. Poprvé ji Ota popisuje, když se německá letadla ocitnou nad Berounkou, a řeka s rybami se stane jednou z jejich prvních obětí: „Letadlo mělo na křídlech černé kříže. Začalo vrhat pumy do řeky na mé ryby. K hladině vyplavala jejich mrtvá těla. Byla bílá jak bílá smuteční oznámení ve výkladních skříních a podobala se také velkým bílým hřibům s popraskanými hlavami.“ Obětí je řeka a obětí je Otovo dětství, které touto chvílí končí.

O dalších dopadech války na jeho rodinu pak píše jen zkratkovitě, v osamocených větách, jakoby dodatečně: „Všichni z naší rodiny byli už v koncentráku, anebo byli mrtví. Babičku Malvínu, která vyčítala dědečkovi Ferdinandovi, že chodí na mariáš, prý zplynovali v Osvětimi.“ Jeho prosté podání smutné a kruté reality bezelstně a bez hněvu dodává jeho slovům důraz, jako by to bylo něco, na co je třeba si zvyknout, což působí o to hrůzněji.

Otu krom války v životě potká jiná nástraha, a to duševní nemoc: „A pak už jsem takhle na ryby s brášky dlouho nejel. Horoskop vyšel. Zbláznil jsem se já..“ Ota je poté hospitalizován.

Postava Oty ve svém vyprávění citlivě mísí realitu života autora s fantazií, nevinně a nepateticky mluví o věcech vážných i tragických, které Otu v životě potkaly, ať už se jedná o válku nebo nemoc nebo o méně závažné životní nástrahy. Ota je romanticky založený chlapec, který vnímá přírodu jako elementární hodnotu svého života, a řeku jako útočiště, kde je vždy svobodný. Se svou rodinou a hlavně s tatínkem a bratry si vytvořil hluboký vztah a jejich vzpomínky je k sobě i jako dospělé nadále přitahují. Jeho životní postoj vyjadřuje pokoru a respekt k životu nejen lidskému, ale i zvířecímu – zvláště rybímu. Rybaření pro něj v životě hraje významnou roli. Jeho cíl však nechápe v chytání co nejvíce ryb, ale v radosti ze samotné činnosti.

 

Hodnocení: 1 = výborně