Jméno: Daňa Horáková
Zařazení: Spisovatelé
Přidal(a): David Hampl
Daňa Horáková nebyla jen spisovatelkou. Společně s Václavem Havlem řídila Edici Expedice, která byla určena pro knihy, jež vycházely v samizdatu. Stejně jako Václav Havel, i ona byla signatářkou Charty 77.
Život
Tato autorka se narodila jako Dana Horáková 27. března 1947 v německém městečku Grünbach. Již o dva roky později se její rodiče odstěhovali do města Praha-Kunratice. Zde také žila a studovala – ukončila zde střední školu. Na studia poté navázala na vysoké škole, zvolila si filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. I toto studium zdárně dokončila (disertační práci napsala na téma Eckhartova předehra k Heideggerovi).
Už během studia se dostala do blízkosti Milana Machovce. Ten kolem sebe soustředil skupiny, která mimo jiné vyzývala marxisty k dialogu s křesťany. To, že teologie byla této spisovatelce blízká, dokazuje také její studium v letech 1968 až 1969, kdy odjela do New Yorku, aby mohla teologii studovat.
Po ukončení tohoto studia se rozhodla vrátit do Československa. Přes den prováděla turisty po Praze a ve svém volném čase propůjčila svůj byt v Pařížské ulici č. 7 disidentům, kteří zde mohli organizovat své salony. Tito disidenti měli společné jedno – vzhledem k normalizaci byli nezaměstnaní a neměli povolené zveřejňovat svá díla.
Spisovatelčina činnost s disidenty se rozrostla natolik, že v roce 1975 řídila společně s Václavem Havlem Edici Expedice – ta šířila samizdatem zakázané autory. V roce 1977 podepsala Chartu 77.
Od roku 1979 se přestěhovala společně se svým manželem Pavlem Juráčkem do Německé spolkové republiky. Její manžel byl filmovým režisérem, sama autorka se první tři roky v Německu musela živit jako uklízečka. Poté se stala novinářkou – dotáhla to až na pozici vedoucí kulturního oddělení v časopisu Bunte. Publikovala také v berlínských novinách B. Z. a v časopisu Bild.
V letech 2002-2004 byla hamburskou ministryní kultury.
Dílo
Daňa Horáková psala v němčině i v češtině. Její novinářská činnost je výhradně v němčině.
Den plný pitomců
Jedná se o nejvýznamnější dílo této autorky. Poprvé bylo vydáno v roce 1978 (jak jinak než v samizdatu – v edici Expedice a Petlice). Podle knihy byl natočen německý filmy, který si vysloužil ocenění Deutschen Fimlpreis in Gold. Jedná se o zpověď mladé ženy, která je uzavřená v psychiatrickém ústavu, kde čeká na svůj rozsudek. Než přijde vyjádření soudu, seznámíme se s vnitřním světem hlavní postavy, která přemýšlí o úloze ženy ve společnosti, osamělosti i nenaplnění lidského života. Kniha je napsaná velice čtivě.
Wenn Frauen jüngere Männer lieben: Und warum diese Beziehungen so erfüllend sind
Kniha, která by se v překladu mohla jmenovat Když ženy milují mladší muže: A proč jsou tyto vztahy tak naplňující, zatím ještě do češtiny přeložena nebyla. Autorka se zde zabývá tím, proč je celá staletí považováno za trestuhodné, když se žena zamiluje do mladšího muže. Mladší muže prý může milovat jen bohatá dáma, která svému mnohem mladšímu milenci může nabídnou jmění jako náhradu za své již vadné tělo. Dnes však již vládne větší tolerance a méně přísný životní styl, a tak mohou mít mladí muži a starší ženy nyní vztah bez podezření. Co se však mladším mužům líbí u starších žen, a proč se žena pustí do takového vztahu, kdy riskuje, že bude v neustálé soutěži s konkurencí bez vrásek?
Das Christophorus Projekt. Von der Pflicht der Alten unsere Kinder zu retten
Tato kniha opět nebyla vydána v češtině. Název bychom mohli přeložit jako Projekt Christophorus. Z povinnosti starších zachránit naše děti. Christophorus je jeden z nejpopulárnějších světců středověku, který se rozhodl symbolicky nosit dítě. A projekt pojmenovaný po tomto muži má skrývat osobní misi: starý muž nosí dítě, dává mu své zkušenosti, odhodlání a náklonnost k oživení přirozeného spojenectví generací. Přebírá zvláštní odpovědnost za růst nejmladší generace. Tato kniha ukazuje působivým způsobem, jak rozhodnutí doprovázet dítě životem může vytvořit sebevědomí, odvahu a radost ze života. A jak lze sociální krizi překonat závazkem každého jednotlivce.