Kniha: Dělníci moře
Autor: Victor Hugo
Přidal(a): Luciferos
V úvodu knihy, který nese název NORMANSKÉ SOUOSTROVÍ autor popisuje ostrov GUERNSEY, který je nedaleko Anglie. Pokouší se čtenářům přiblížit atmosféru tohoto místa, obyvatele, jejich pracovitost, zvyky, zvláštnosti, krajinu, skály a jiné zajímavosti. Na pár chvil se dokonce přeneseme do dávných dějin, které začínají roku 1047. Dokonalým zobrazením ostrova a jeho okolí Hugo vyjadřuje svou úctu a vděčnost tomuto místu, které mu poskytlo asyl a pohostinství době, kdy na něj byl vydán zatykač v jeho rodné zemi – Francii (protestoval proti vládě prezidenta, který porušil republikánské zřízení a prohlásil se francouzským císařem jako Napoleon III.). Vše je líčeno tak barvitě, že není překážkou si krajinu představit.
Hned v prvním díle knihy nazvaném „Z čeho se skládá špatná pověst“ se seznamujeme s hlavním hrdinou Gilliattem. Je to muž, který se dostal na ostrovy neznámo odkud. Snad proto nebo z jiného důvodu ho lidé nebrali mezi sebe. Byl velmi obratným rybářem, chytrým člověkem ochotným obětovat svůj vlastní život pro druhé. Protože žil v „domě na konci“, jak byl nazván tento dům v kterém podle místních obyvatel strašilo před příchodem Gilliatta, pokládali ho lidé za „poznamenaného člověka“, čaroděje, ďábla. Ani dobré skutky, které tento mladý muž vykonal (vyléčil vši děvčátka, opravil studnu, zachránil ptáčata) nezměnili na něj názor. Žil v samotě, a když jeho matka zemřela stranil se lidem čím dál víc. Až jednoho dne potkal Déruchette, dívku krásnou, bohatou a milou. Snažil se na ni nemyslet, ale její krása ho pronásledovala i ve snech. Od té chvíle ji miloval celým svým srdcem. Dívka byla neteří Mess Lethierryho – muže, který byl charakterizován jako „dříč,“ tedy člověk umějící se práci postavit čelem. Neboť celý jeho život představoval cesty kolem světa a tvrdou námořnickou práci stal se zestárlým, nemocným a současně zámožným mužem. Své bohatství, jak už jsem se zmínila, nabyl těžkou prací, ale největší podíl na získání majetku měl parník, který Lethierry během půl roku sestavil. Tento stroj byl nazýván „Lethierryho galiotou“ později však nebyl jmenován jinak než „Durande“. Zprvu k tomuto „podezřelému“ vynálezu lidé neměli důvěru, ale po zjištění jeho výhod oproti obyčejným lodím, změnili názor. Měl společníka jménem Clubin, který byl považován všemi za člověka dokonalého, ctižádostivého, spolehlivého a hlavně poctivého. Této pověsti nabyl během svého dosavadního života. Mess Lethierry mu plně a ve všem důvěřoval. Nemohl tušit, že tento člověk v sobě hromadí zlo, nenávist, chamtivost a snad daleko více špatných vlastností. Když jako každý týden Clubin převážel cestující a náklad ze sousední pevniny, nikdo nevěděl jaký si přichystal ďábelký plán. V dobu kdy přeplouvali kolem velmi nebezpečného místa nastala mlha. A toho využil. Narazil do skaliska a nechal cestující spolu s posádkou, aby se zachránili. On jako správný kapitán chtěl umřít spolu s plavidlem. Domníval se, že vezme peníze, které ukradl, ukryje se ve skalách a potom uteče. Osud je však nevyzpytatelný. Vše se mu vymstilo a zlo bylo potrestáno. Utopil se, přesněji něco ho vtáhlo pod hladinu. To něco, jak se později dovídáme, je chobotnice. Mezitím se o všem dozvěděl vlastník Durande. Byl na pokraji zhroucení. Jeho život ztratil smysl. Dozvěděl se sice, že vrak má neporušený motor, který by mu stačil k sestrojení nového parníku, ale bylo mu víc než jasné, že jeho síly by nestačili na jeho záchranu. Déruchette, když viděla jak strýček chřadne před jejíma očima, zaslíbila se muži, který by neporušený motor vytáhl a přivezl na pevninu. Gilliatt, který by pro svou lásku udělal vše, se pro tento čin odhodlal. Zápasil s nezkrotným živlem a také zvítězil. Jenomže jak už to bývá ve skutečnosti, dramatech a nešťastných příbezích lásky neskončil život Gilliatta očekávaným „happy endem.“ Protože Déruchette milovala Ebenezera, duchovního patřícího k anglické církvi, nemohla lásku mladému hrdinovi opětovat. Ten v momentě kdy to zjistil se zachoval přinejmenším chválihodně. Podle slibu si měla Déruchette Gilliatta vzít, jenomže ten i přes svou silný a horoucí cit nemohl zabránit jejich vášnivé lásce. I přese všechno bylo pro ně jeho radou vzít se. Což bylo sice nepochopitelné, avšak uvítali to s nadšením. Vzali se a snad žijí šťastným životem. Ale opravdový hrdina nežije. Měl pevné pouto s mořem a to také nepřetrhl – zůstal v jeho hlubinách navždy. A tak končí celý tento příběh.
Rozbor díla: Dělníci moře
Literární druh a žánr
Dílo je epický román, který spadá do období francouzského romantismu. Hugo v něm kombinuje prvky dobrodružného, sociálního i filozofického románu. Ústředním tématem je boj člověka s přírodními živly, ale také s lidskou společností a vlastními vášněmi.
Kompozice a jazyk
Román je rozdělen do tří částí. Kompozice je chronologická. Vypravěč je vševědoucí (er-forma) a často vstupuje do děje s vlastními komentáři a filozofickými úvahami. Jazyk je velmi bohatý a poetický, typické jsou pro Huga rozsáhlé, detailní popisy moře, přírody a technických zařízení (parní stroj). Autor hojně využívá kontrasty: dobro a zlo (Gilliatt vs. Clubin), krása a ošklivost, člověk a příroda, láska a osamělost.
Charakteristika hlavního hrdiny
Gilliatt je typickým romantickým hrdinou. Je to osamělý, tajemný jedinec, který stojí na okraji společnosti, jež ho nechápe a podezírá. Je výjimečný svou odvahou, silou a odhodláním. Jeho jednání je motivováno silnou a idealizovanou láskou k Déruchette. Přestože v boji s přírodou vítězí, nakonec podléhá svému osudu a nenaplněné lásce, což je pro romantické hrdiny typické. Jeho konec je tragický, ale zároveň představuje morální vítězství – obětuje vlastní štěstí pro lásku.
Když všecho shrneme a podíváme se na celou knihu, uvědomíme si, že se autor nezmiňuje jen o konkrétních lidech a jejich povídkách, ale především nám přibližuje život pracujících lidí – dělníků moře, kteří od rána do večera den co den opravují lodě, lámou kameny, přitesávají klády nebo konají jiné prospěšné práce a večer padají únavou. V tomto celku nalézáme ústřední myšlenku celého díla, a to je oslava lidské práce, zápasu lidského rozumu se silnými přírodními živly, ve kterém vítězí člověk – dělník nad živlem. Příkladem toho je Gilliatt, který sám vítězí nad neskrotným mořem, ale v zápětí podléhá nenaplněnému milostnému citu.
Nejvíce mne, jak už jsem se zmínila, zaujalo umění s kterým Hugo popisoval vše neživé, ale hlavně s jakou bravurou charakterizoval postavy. A proto se Vám jednu z těchto postav pokusím přiblížit.
Clubin
Tento člověk se ze začátku zdá být malomluvným, poctivým, námořníkem vzácných schopností, obratným, svědomitým, pečlivým, zkušeným a odvážným. Ale později se dočítáme o jeho skutečných vlastnostech, které ho celého odhalují. Z tohoto téměř dokonalého člověka se stává stělesněné zlo – netvor, který nemiluje, neváží si ničeho a nikoho, lhář schovávající se za maskou plnou cností. Celý jeho život kůže dobrého člověka tajila srdce zlosyna. Stále se musel chovat správně, i když se mu to příčilo. Zloba v něm vřela, až jednoho dne jako rozbouřená sopka, vybuchla. Jenomže jak se říká boží mlýny melou pomalu, ale jistě. I tentokrát domlely. V hlubinách moře se střetlo dvojí pokrytectví. Na dně propasti se srazily dvě bytosti, jejichž život byl ustavičné čekání a skrývání; jedna z nich, zvíře, odpravila druhou, která měla duši. Příšerná spravedlnost.
Přísloví:
Kokrhá-li kohout v neobvyklou dobu, rybolov selže.
Jestliže slunce zapadá do mraků, zítra bude hustá mlha.
Úder oceánu je jako úder lví tlapy.
Na některých místech pokrývala skálu vrstva kuželovitých ulit jako vyrážka na těle malomocného.
