Kniha: Devadesát tři
Autor: Victor Hugo
Přidal(a): samalama
Kniha
„Rok 93 – válka Evropy proti Francii a Francie proti Paříži. A co je revoluce? Vítězství Francie nad Evropou a Paříže nad Francií.“
Tento román popisuje události revolučního roku 1793 ve Francii. Kniha je rozdělena do tří částí, kde se v první z nich s názvem Na moři setkáváme s markýzem Lantenencem, který se na palubě korvety Claymoure pokouší tajně dostat zpět do Francie. Loď se ale dostává do bouře, při níž se v podpalubí uvolní jedno dělo a výrazně poškodí kostru lodi. Loď je mezitím bouří unášena až do náruče nepřátelské flotily. Markýz na poslední chvíli prchá na záchranném člunu a bezbranná korveta s celou posádkou se vrhá vstříc jisté záhubě před děla nepřátel. Markýz přistane v Bretani a stává se hlavou royalistického povstání proti republice. Hned při první příležitosti vypálí celou vesnici, jejíž obyvatelé ukrývali republikány – všichni muži jsou postříleni a markýz dá zastřelit i ženu Michelle Fléchardovou a její tři děti jsou odvlečeny do zajetí. Zpola umírající matku najde poustevník a odnese ji do svého lesního úkrytu, kde se ji pokouší vyléčit.
V druhé části, odehrávající se v Paříži, nám Hugo přibližuje největší postavy revoluce – Robespiera, Dantona a Marata, při jejich tajném rozhovoru v krčmě v Paví ulici. Přichází za nimi bývalý kněz Cimourdain a dostává příkaz, aby se odebral okamžitě do Vendeé a tam dohlédl na mladého republikánského velitele Gauvaina – bývalého šlechtice, kterého Cimourdain vychovával. Hugo zde také velmi barvitě líčí situaci v Paříži a detailně popisuje (na celých třiceti stranách) podobu Konventu.
Ve třetí části se, po vyčerpávajícím popisu kraje Vendeé, životu sedláků a osvětlení základů partizánské války v lesích, Cimourdain potkává s Gauvainem, který zrovna lstí zvítězil v potyčce u města Dol nad „bílými“.
Těžiště děje se přesouvá zpět do poustevníkova úkrytu. Matka je již skoro vyléčena a vydává se hledat své ztracené děti. V blízké vesnici jí řeknou, že Lantenenc ukrývá všechny zajatce ve věži v Tourgue.
Všichni hlavní aktéři se setkávají v Tourgue – Lantenenc je zde s devatenácti muži Gauvainem obklíčen a očekává se závěrečný střet. Markýz dává republikánům ultimátum – pokud neodtáhnou, upálí zaživa děti. Cimourdain na straně modrých však nezná slitování a tak začíná útok na věž. Královští jsou zatlačeni do druhého patra věže. Situace se zdá bezvýchodná, když v tom naleznou tajnou chodbu a prchají do lesa – spěšně při tom zapálí sirný knot vedoucí ke knihovně, ve které jsou zamčeny děti.
Na scéně se opět objevuje Michelle Fléchardová. Pozná své děti, které ze zvědavosti vykukují z oken hořící knihovny, a volá o pomoc. Modří se marně snaží vylomit mohutné ocelové dveře vedoucí do knihovny. Markýz, maje klíč od těchto dveří, sleduje celou situaci z bezpečné vzdálenosti. Nakonec se však slituje nad bezmocnou matkou a vstupuje zpět tajnou chodbou, klíčem otvírá dveře, hrdinsky zachraňuje děti a vydává se tak do rukou nepřátel. Je uvržen do vězení ve věži a očekává smrt. Gauvain, zře dobrotu markýzova srdce, která se znenadání projevila, odpouští mu a pomáhá mu v útěku. Sám se tak vydává do rukou Cimourdainových.
Druhého dne probíhá vojenský soud. Gaouvain je Cimourdainem jako zrádce republiky odsouzen a gilotinován. Sám Cimourdain se ve stejném okamžiku ze zoufalosti zastřelí (pro dobro revoluce nechal popravit člověka, kterého vychovával a miloval nade vše).
Autor
Victor Hugo (26. února 1802, – 22. května 1885, Paříž) byl jeden z nejvýznamnějších literárních představitelů světového romantismu. Narodil se na počátku 19. století ve východofrancouzském městě Besançon.
Dětství Viktora Huga bylo poznamenáno významnými událostmi. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a Bourbounská Monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovy rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Hugo se při cestování hodně naučil.
Jeho matka se na nějakou dobu rozešla s otcem a usadila se v Paříži. Od tohoto okamžiku zaujímá dominantní úlohu v Hugově výchově, a proto také jeho první díla v poezii i próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a Králi. Teprve později, během událostí vedoucích k Francouzské revoluci v roce 1848, začal Hugo vzdorovat svému katolickému royalistickému vzdělání a místo toho se stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky.
Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a později v důsledku převratu provedeného Napoleonem III v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu poté v Jersey a nakonec i na ostrově Guernsey, kde napsal svá literárně nejvýznamnější díla – Bídníky, Dělníky moře, básnickou epopej Legenda věků a také svůj poslední román Devadesát tři.
Poté ještě krátce pobýval v Paříži, kde roku 1885 umírá jako velký a uznávaný francouzský národní básník.
Autorův vztah k tématu a politologické souvislosti
Kniha devadesát tři, kromě detailního historického popisu a úžasně vymyšleného příběhu, který čtenáře úplně pohltí, obsahuje především boj ideálů. Každá z hlavních postav je až nereálně dokonalý představitel některého z nejvýznamnějších politických hnutí té doby.
Markýz Lantenenc představuje zatvrzelého royalistu – stoupence principů absolutistické vlády a sním spojených „starých pořádků“. Svá tvrzení opírá o heslo jeden Bůh – jeden král: „…pak tedy víš, že Bůh v této chvíli trpí; Bůh trpí ve svém synu, nejkřesťanštějším králi Francie…“. Za tímto a dalšími podobnými hesly však pouze skrývá všechna zvěrstva občanské války, jež činí ve jménu jednoho Boha. Vraždění mužů žen i dětí vypalování vesnic apod.
Muži válčící na straně druhé zastávají ideály zcela opačné. V konfliktu zastupují stranu republiky, stranu demokracie, vlády lidu, revoluce, ničící vše staré a přinášející myšlenky doposud skoro naznáme – volnost, rovnost, bratrství. Teze že svoboda jednoho člověka končí až tam, kde začíná svoboda druhého…
Avšak i republika není jednotná – tuto názorovou roztříštěnost reprezentují právě postavy Cimourdaina a Gauvaina. Cimourdain stejně jako Výbor pro obecné blaho, který ve válce zastupuje, prosazuje radikálnější myšlenky revoluce, zatímco Gauvain si z revolučních myšlenek vybírá ty, které jsou čtenáři rozhodně bližší – svoboda ducha, rovnost srdcí, bratrství duší, sblížení člověka s přírodou, vzdělání pro každého…
Střet těchto názorů vyvstává nejvýrazněji na konci knihy, nejprve v dlouhém rozhovoru ve vězenské kobce mezi Gauvainem a Lantenencem, po kterém Gauvain nakonec dochází k názoru že „nad absolutní pravdou revoluce je pravda lidská.“ a protože jak sám říká „Není však lepší udělovat zajatcům ve jménu revoluce milost než ve jménu té, která přináší lidstvu osvětu a nový spravedlivý řád popravovat?“ rozhodne se Markýze propustit.
A poté v dalším rozhovoru, tentokrát mezi Gauvainem a Cimourdainem, kde se Gauvain pokouší svému bývalému učiteli vysvětlit, k jakému morálnímu rozhodnutí dospěl. Popisuje mu svou představu spravedlivé společnosti. Jeho ústy vyslovuje Hugo myšlenky utopické, místy i s náznakem – troufl bych si říci – komunismu.
Avšak Hugův názor na revoluci je jasný – už jen proto, že čtenář, který tuto knihu čte, nevědomky se přiklání na stranu republikánů. A v některých místech ji Hugo vyloženě obhajuje: „Bouře vždycky ví, co dělá. Kolik uzdravených lesů je za jeden dub sražený bleskem!“
Však právě za některé tyto své myšlenky byl odsouzen k vyhnanství. Vždyť po pádu pařížské Komuny se veřejně zasazoval o propuštění jejich bývalých představitelů a utíkající komunardy skrýval ve svém vlastním domě v Belgii. A to, že měl Hugo k myšlenkám socialismu blízko, můžeme usuzovat i z jeho politické činnosti – roku 1848 úspěšně kandiduje do parlamentu jako představitel liberálního socialismu.
Co si z toho vzít?
Kniha se dá číst, i pokud nemáte alespoň základní představu o historických souvislostech, průběhu velké francouzské revoluce atd., ale moc vám to nedá. Hugo disponuje neskutečně kulturním a vytříbeným literárním jazykem a znalostí neskutečného množství historických detailů, hlavně jmen. Je to dle mého názoru kniha výborná pro zájemce o toto období dějin nebo pro ty, kterým nevadí knihy tlusté a místy zdlouhavě popisné. Kniha slouží ovšem dokonale pro utvoření relativně detailní představy o této etapě historie boje za svobodu. Závěrem bych chtěl dodat, že já osobně jsem velice rád, že jsem si tento román přečetl. Dalo mi to hodně podnětů k zamyšlení a myslím, že se k němu budu i v budoucnu vracet.
