Inverze

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

literatura

 

Jméno: Inverze

Zařazení: Literární pojem

Přidal(a): David Hampl

 

Českým synonymem slova inverze je výraz obrácení či převrácení oproti běžnému, normálnímu stavu. Lze se s ní setkat v matematice, meteorologii, hudbě a také lingvistice. V lingvistice se toto převrácení týká především slovosledu. V rámci inverze dochází ke změnám oproti klasickému obvyklému slovosledu určitého jazyka. S jazykovou inverzí se setkáváme jednak v umělecké literatuře, především v poezii, kdy je jedním z prostředků jejího ozvláštnění, ale také v běžné komunikaci.

 

Základní znaky inverze

Slovo pochází z latinského inversus, které lze přeložit právě jako obrácený. V lingvistice tedy obrácení, převrácení dvou či více slov oproti obvyklému stavu. V uměleckých textech je inverze jednou z básnických figur a je využívána zejména pro dosažení větší estetičnosti, neboť neobvyklost pořádku slov vytváří zajímavý dojem, působí dramatičtěji. Zároveň lze díky ní snadněji dosáhnout určitého zamýšleného veršového rytmu či rýmu. Nejběžnějším typem je přehození slovosledu podstatného a přídavného jména, kdy v běžném slovosledu je přídavné jméno před podstatným, ale v rámci inverze se dostává za něj. Inverzí lze také dosáhnout určitého knižního či archaického vyznění textu.

 

Inverze v umělecké literatuře

S mnoha rozmanitými inverzemi se lze setkat v básnické skladbě Máj romantického spisovatele Karla Hynka Máchy, kde jednak napomáhá vzniku určitých rýmů a rytmu básně, a zároveň se velmi podílí i na celkové atmosféře básně. Mnoho inverzí je použito také ve formě oxymóronů. Kromě Máje se s ní můžeme setkat také v Erbenově Kytici či v humoresce Rozmarné léto Vladislava Vančury.

 

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

(Karel Hynek Mácha, Máj, I. zpěv)

 

Měla jsem, smutná, milého,

život bych dala pro něho!

Do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

(Karel Jaromír Erben, Kytice, Svatební košile)

 

Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,

obraz co bílých měst u vody stopen klín,

takť jako zemřelých myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,

dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,

zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,

zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,

zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,

vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,

mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,

to dětinský můj věk.

(Karel Hynek Mácha, Máj, IV. zpěv)

 

Z hlavy jim oči vyňaty,

ruce i nohy uťaty:

co prve panně udělaly,

toho teď na se dočekaly

v lese hlubokém.

(Karel Jaromír Erben, Kytice, Zlatý kolovrat)


Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet. „Tento způsob léta,“ děl vposled odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoli jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, bychom pečovali o zdraví a tělesnou čistotu? Nuže, ať podnebí je příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“

(Vladislav Vančura, Rozmarné léto)