Kniha: Jám
Autor: Lubor Kasal
Přidal(a): Fialka
O autorovi
Lubor Kasal se narodil v Praze 24. ledna 1958. Je českým básníkem a publicistou, nyní je podnikatel a žije střídavě v Praze-Strašnicích a v Jindřichově Hradci.
Po maturitě na gymnáziu Sladkovského v Praze na Žižkově studoval dva semestry Stavební fakulty ČVUT. V roce 1984 absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Pak byl jazykovým a nakladatelským redaktorem. Od září 1990 pracoval jako redaktor v literárním časopise Tvar, od května 1993 do konce roku 2000 byl jeho šéfredaktorem. Od ledna 2001 do března 2002 působil v dřevozpracujícím průmyslu. Od listopadu 2003 do dubna 2005 byl redaktorem internetové Postmoderní revue, kterou vydával s básnířkou Boženou Správcovou, a zároveň byl živnostníkem v oboru nakladatelství. Od dubna 2005 do konce roku 2012 byl opět šéfredaktorem Tvaru.
Od roku 1990 časopisecky publikuje básně a publicistiku kromě Tvaru také v Iniciálách, Literárních novinách, Hostu, Aluzi a Právu. Verši se v letech 1979–1991 pravidelně zúčastňoval klubového recitačního pořadu nezavedené tvorby Zelené peří, uváděného Miroslavem Kováříkem v Rubínu. V rukopise zůstává sbírka básní z 80. let Bývaliště, kterou připravil k vydání v nakladatelství Práce, ale po jeho zániku se rozhodl ji nepublikovat. Jako příloha časopisu Aluze (2004, č. 1) vyšlo CD s autorským čtením sbírky Bláznův dům. U kratších publicistických příspěvků otiskovaných v Tvaru používá šifer uoaa a lbx.
Knižně se Kasal představil v druhé polovině 80. let dvěma soubory veršů v almanaších nezavedených autorů (Klíčení, Zelené peří). Básnické svébytnosti dosáhl ve sbírkách z přelomu 80. a 90. let Dosudby a Vezdejšina, kde sloučil jazykově invenční morfologickou poetiku (zvukosledy, homonymie, zřetězování kalambúrů, básnické etymologie, neologismy) s polohou rozhořčeně diagnostické výpovědi o životě v předlistopadové i polistopadové éře.
Kasalova rozhněvaná, převážně litanicky instrumentovaná poezie se vyznačuje obsažnou významovou zauzleností, věcností až vulgaritou při pojmenování skutečnosti, ale i vystupňovaným úsilím tvárným a bohatou, kultivovanou metaforikou. Ve své tvárné a významové zvrstvenosti sdílí máchovská romantická východiska i hlediska lyriky novodobé (Fantišek Halas, Vladimír Holan) a současné (Ivan Diviš, Jiří Staněk). Je jí vlastní neúprosnost pohledu do sféry intimní stejně jako obžalobný patos společenský, místy i politický.
Od poloviny 90. let se Kasal výrazně přiklání k poetice postmoderního textu, která se v jeho případě projevuje především bohatou aluzivností a travestiemi kanonických literárních textů (Hlodavci hladovci, Jám). Od konce 90. let se v Kasalově tvorbě stupňuje temné, nihilistické ladění, které ústí v apokalyptické vize a příkré odsudky konzumní společnosti (Hladolet, Bláznův dům) sporadicky doplňované o odkazy k aktuální politické situaci a směřující k evokaci definitivního rozpadu metafyzického úběžníku lidské existence (Orangutan v továrně). Samostatnou rovinu těchto textů tvoří jejich mytologizující a ezoterické konotace. [1]
Rozbor díla: Jám
Kniha Jám od Lubora Kasala, vydaná r. 1997, je poémou, která polemizuje s Máchovým Májem, jak je ostatně patrno již z názvu této básnické skladby. Název sbírky je totiž reverzně napsaným již zmíněným titulem díla K. H. Máchy, což má pravděpodobně signalizovat to, že Lubor Kasal chce ukázat Máchův Máj „pozpátku“, z opačné perspektivy, než to provedl K. H. Mácha.
Ústředním tématem je nešťastná láska; lyrický subjekt je láskou zklamán a cítí se opuštěný. Jám v tom díle není pouze symbolem pro „pozpátku čteno máj“, ale vyjadřuje také jámu, díru a s ní související prázdnotu lyrického subjektu, který se cítí osamělý kvůli zklamání z lásky. [2] Výraznými motivy jsou dekadentní motivy hnití a kysnutí, které se objevují zejména ve druhém zpěvu. Dále je celé dílo protkáno erotickými motivy; ty se v celém díle objevují jak pomocí přímých, tak nepřímých odkazů v díle („vemeno; masturbace; nech stříkat to ze mě; perverzní zábavy; záře je zářez“). Láska je degradována pouze na tělesnou touhu a lyrický subjekt nad tímto stavem vyjadřuje zklamání. Ale protože je tohoto světa součástí, nezbývá mu nic jiného než tuto skutečnost parodovat, což dělá mimo jiné tím, že srovnává svět, ve kterém žije, s fikčním světem, který existuje v díle K. H. Máchy. Příkladem může být parodie Máchova romantismu ve druhém zpěvu: „lámeš se štěrkem a nemůžeš se dočkat, až mě vyprázdníš a vydechneš naposled, až mi ublížíš“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 16).
Lyrický subjekt je rozpolcen dva hlasy: „já“ a „ten Druhý“, díky čemuž prezentuje dvojí pohled na tutéž skutečnost. „Já“ popisuje nitro básníka a jeho pocity, „Ten druhý“ podává výpověď o vnějším světě prostřednictvím prozaických pasáží nebo veršů. Věta „ALE TŘEBA JE TO JINAK“ uvozuje vždy verše „toho Druhého“, který ukazuje kontrast mezi Máchovým Májem a vnějším světem tím, že na Máchův Máj odkazuje pomocí aluzí, které doplňuje výjevy ze života, které s nimi kontrastují. [3]Mezi těmito dvěma hlasy vzniká propast (=jáma), a proto jsou tyto dva hlasy neslučitelné. Slovy „ALE JINAK“ je vždy uvozeno závěrečné shrnutí promluvy lyrického „já“. V průběhu díla se lyrický subjekt vyvíjí a mění se jeho pocity a pohled na svět.
Makro-kompoziční výstavba je úplně stejná, jako v Máchově Máji. Dílo začíná předzpěvem a následují čtyři zpěvy, přičemž mezi druhým a třetím zpěvem a mezi třetím a čtvrtým zpěvem se nachází intermezza. Předzpěv a intermezza jsou epičtější než zbytek díla; jsou zde představeny konkrétní postavy a můžeme pozorovat i náznak příběhu.[4] V těchto částech díla autor využívá variace, což se projevuje tak, že se opakují stejné pasáže v rámci třeba jednoho zpěvu; např. druhý zpěv začíná veršem „klesá hvězda“ a v tomtéž zpěvu za pasáží „ALE TŘEBA JE TO JINAK“ se nachází verš „ale třeba klesá hvězda“.
V předzpěvu, který nese název „Sotva ráno vstanu“, autor záměrně modifikuje ustálená slovní spojení – obrací je naruby, stejně jako to potom udělá s Máchovým Májem, např.: „v jedné hlavě mám práce nad kolo“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 7), místo aby napsal „mám práce nad hlavu a jsem v jednom kole“. V této úvodní části díla se dozvídáme, že lyrický subjekt je bezdomovec a bývalý literát, který sedí před obchodním domem Máj (čímž autor hned zpočátku odkazuje k Máchovu dílu) a má před sebou krabičku s drobnými. Vzpomíná asi na své mládí a na lásku: „mohu si jít v klidu po svém a myslet třeba na to, jak mi chybíš“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 7). Naráží zde také na literární postavy s nešťastným osudem; na Viléma s Jarmilou z Máchova Máje, na Lucii a Petra od Romaina Rollanda a jiné. Tyto postavy také využije k tomu, aby parodoval již zmíněnou omezenost lásky pouze na tělesnou touhu: „Nevíte náhodou, kolikrát už Jarmila dala Vilémovi a Růžena Františkovi a Lucie Petrovi …?“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 7).
První zpěv začíná veršem „Je pozdní večer – září“, čímž se tento verš nápadně podobá prvnímu verši Máje, který zní „Je pozdní večer – první máj“[5]. Lubor Kasal zde tedy změnil roční období, ve kterém se jeho skladba odehrává. Místo máje, května, což je roční období, kdy je vše v rozkvětu, zvolil autor září, což je roční období, nacházející se ve druhé polovině roku, kdy příroda již odkvétá a připravuje se na zimu. V tom můžeme spatřovat kontrast mezi mládím (=jaro) a stářím (=podzim a zima), který se promítá také do pocitů lyrického subjektu. Lyrický subjekt se stylizuje do role Viléma i Jarmily: „než se stanu dvěma postavami u jezera“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 10), ale na rozdíl od Máchova Viléma už má lyrický subjekt mládí i prožitky lásky za sebou a zbyly mu na něj jen vzpomínky. Stále má však naději, že se jeho milá objeví; čeká na ni: „Tak tady čekám a strachem sychrám / kdy se objevíš“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 9). Čekání se ale postupně stává formou bez obsahu a slovem bez významu; vytrácí se jeho smysl[6]: „čekám a dávno zapomněl jsem na co“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 14). Jáma zde zastupuje jak propast, tak nitro lyrického subjektu: „z jámy má jáma modlí se“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 12). Nachází se zde také motiv odcizení; milenci jsou si sice fyzicky blízko, ale své pocity před sebou skrývají, protože je to tak pro ně jednodušší: „proč je to hezké zezadu / protože své blízké obličeje nevidíme / když jsme oba smutní tolik až jsme veselí“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 12).
„Ten Druhý“ vypráví příběh o setkání s oživlou parukou, připomínající psíka, která se mu vyšplhala na hlavu. Paruka mu závěru promluvy evokuje obraz vlasů své milenky na zmoklých kamenech. Autor zde hojně využívá aliteraci („bláto na botách bublá, skřípá skříň“), anaforu („pozdní léto – večerní léto, padají tváře – padají stupy), onomatopoia („cinkne klíč před sklíčkem“) a citoslovce („ach ach ach, jdou hodiny po rukách“). Využívá také zvuky zvířat pro vyjádření lidské mluvy („zakrákáš ze sporáku“), čímž chce nejspíš ukázat to, jak jsou lidé propojeni s přírodou. Za slovy „ALE TŘEBA JE TO JINAK“ jsou výrazné erotické motivy: „stejně nejlíp vzpomenem si na sebe jen při masturbaci; vemeno! vémě!“ = adorace ňader milenky (Kasal, Lubor: Jám, str. 12–13).
Druhý zpěv je spojen hlavně s motivy hnití a kysnutí, jáma se stává něčím hmatatelným: „tak tady kysnu, ohmatávaje svou jámu“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 15). Lyrický subjekt je naštvaný a zraněný – jak fyzicky, tak psychicky. Touží po své milence a nemůže se této touhy zbavit, sžírá se jí. Erotické motivy jsou spojovány také s dekadentními motivy hnusu a rozkladu: „roztahuješ zeleně / průbledné blány – křídlo – mast vlast / z břicha ti vyhřezávají láhve a holeně“ (Kasal, Lubor: Jám, str 16). „Láhve“, které se vyhřezávají z lidské bytosti zde mohou symbolizovat konzumní život moderní společnosti, ve které se lidé zahlcují věcmi, jež se pak stávají součástí nich samotných. Autor zde také paroduje Máchův romantismus tak, že do romantické krajiny zasazuje poněkud kontrastní erotické obrazy: „lámeš se štěrkem a nemůžeš se dočkat, až mě vyprázdníš a vydechneš naposled, až mi ublížíš“ (Kasal, Lubor: Jám, str 16). Jáma zde opět zastupuje jak propast, tak nitro lyrického subjektu: „z jámy má jáma náhle promluví“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 16). V tomto zpěvu je odsuzován sentimentalismus a patetismus, které ústí v prázdnotu: „že je přece už dost patosu“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 16), „A bude sen, sentimentální to / Kde leží to kde zanechals to / Nevyprázdněné pusto“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 19).
„Ten druhý“ vypráví, jak byl vtažen dvěma stíny do novin a potom, že se stal z ničeho nic fotografií v novinách. Nakonec lyrický subjekt najde v novinách své rodiče, v čemž můžeme vidět předzvěst toho, že lyrický subjekt bude vzpomínat na svou rodinu.
V prvním Intermezzu se lyrický subjekt pokouší najít útěchu a úlevu ze svého trápení doma, ale nachází pouze věci, které se mu hnusí. Svou stavbou se toto intermezzo podobá dramatu, jelikož se zde nachází několik postav, které jsou zde uvedeny a pod nimiž se nachází text. [7] Text však není tvořen dialogy, spíše se jedná o popis toho, co daná postava dělá. Intermezzo začíná výrokem krajiny zpustošené lidmi, kteří jsou přirovnáváni ke zmijím, což můžeme chápat jako symbol zrady. Také se zde nachází motivy lidské hříšnosti: „u každého rozcestí na kříži přibitý člověk“ (Kasal, Lubor: Jám, str.22). Dále je zde text, který se týká postavy Syna. Syn se vrací po delší době domů a na domov se těší: „ach ta úleva že je opět zde“ (Kasal, Lubor: Jám, str.22), ale nachází falešnost a sešlost: „A všude všude umělé květiny / Lampička s žárovkou která předstírá plamínek“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 22). Následuje text pojednávající o Otci, který celý život pracoval, ale odměnou mu jsou jen ochablé údy: „všechno to končí v řídnoucích údech a ochabujících svalech“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 23). Stále se za něčím hnal, ale na vzpouru proti smrti už neměl dost sil: „a vzpoura proti smrti trpí trapností“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 23). Tato část dále obsahuje výpovědi kočky, jejíž koťata byla utopena a psa, který byl přejetý vejpůl tramvají: „čtverečky střev se zasekly do asfaltu / vprostřed těla mu vede kolej“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 24). Tímto chce autor asi poukázat na lidskou krutost, která se mstí na nevinných tvorech a na konzumní život společnosti, která svými vynálezy (v tomto případě tramvají) ničí přírodu a neuvědomuje si, že je to tragické. To můžeme vidět na popisu syna, který příhodu s přejetým psem vypráví jako něco veselého a ne smutného: „když o tom syn matce vypráví / musí se trochu smát / aby mohl vůbec mluvit“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 24). Výpověď servírky, která potratila do mísy hrbatého králíčka podle mě symbolizuje bezmoc a ubohost. Část textu, věnovaná Matce, je podstatně delší než všechny ostatní. Matka totiž vše, co se odehrálo, viděla, ale nemůže to nijak ovlivnit, anebo má ze změny strach, protože nejdůležitější je pro ni bezpečí jejího syna. K servírce promlouvá takto: „Maruško považ vždyť já mám jen jediného syna / pro koho myslíš že to všechno děláme?“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 25). Poslední verše patří smrti. Lyrický subjekt prostřednictvím nich chce pravděpodobně vyjádřit, že pokud se smrt nenachází v bezprostřední blízkosti smrti, lidé její zápach necítí a zapomínají tedy na to, že existuje.
Ve třetím zpěvu lyrický subjekt kráčí na kopec a pozoruje krajinu a lidi v jí, respektive pod ním. Jelikož je na kopci, může dění pozorovat svrchu, a tedy s nadhledem a odstupem. Ukazuje kontrast mezi tím, jak lidé ničí přírodu: „barevné nápisy v dešti a mokru / prožírají kůru“ a tím, jako jsou navzdory všemu veselí, bezstarostní a líní: „a veselý jejich je řev / vše leží v legraci / rozvalovači navalovači už pít jdou po práci“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 26). Lyrický subjekt myslí na smrt, objevují se tedy proto motivy smrti: „už dávno jsem v sopce / v kobce“ (Kasal, Lubor: Jám, str.27). Dále se zde nachází erotické motivy spojené s přírodou: „páří se s pařezem kláda“, nebo s médii „z rádia někdo na mě volá: Strč mi ho tam“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 26–27). Lyrický subjekt je znechucen světem: „ať sem teď dokážu vyvrhnout nějaká blitíčka“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 26) a s tímto světem a bolestně také se svou milou, se loučí: „tak se loučím se vším tady / po tobě děravý hlady“ (Kasal, Lubor: Jám, str.27). Vzdává snahu oprostit se od své situace a propadá pasivitě: „kdepak strážně bdít nad jazykem / a hledat jeho tajné prameny a průtočnost řečišť / ještě tak čumět – na to se zmůžu“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 30). S dramatickou vnitřní změnou lyrického subjektu se mění také roční období, a to ze září na „mlhoně“, což je slovo, kterým autor pravděpodobně míní buď listopad nebo nějaký zimní měsíc, protože pro tyto měsíce je mlhavé počasí typické. Čas, který ubíhá, a který se točí stále v kruhu dvanácti měsíců, je pro lyrický subjekt jako mučení: „dvanáct ran železnou tyčí do velkých kloubů“ (Kasal, Lubor: Jám, str.28). Před smrtí lyrický subjekt ještě vzpomíná na svou rodinu a vyjadřuje lítost: „co s takovým životem maminko, tatínku, kam jste se poděli?“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 29–30).
Ve výpovědi „toho Druhého“ se mísí výjevy z předchozích částí díla (paruka, stíny po novinách kysnutí aj.) s obrazy zlodějů a šklebících se politiků, kteří mají oblečení a části těla složená z lyrického subjektu, což má asi poukazovat na zkaženost společnosti a na to, že lyrický subjekt je této společnosti součástí: „samí mí povědomí Slavní zloději v mém saku Vrazi v mých vousech vysmátí politici s mým šklebem…“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 28). „Ten druhý“ dále vypráví, že našel obrázek, který se mu snažil sdělit nějaké důležité poselství. Když si ho však chtěl prohlédnout, zhasl. Když o obrázku vypráví podruhé, najde ho rozbitý (někdo ho smete) a ve střepech najde odraz sama sebe: „Ano Ech Zahlédnout sebe odrazem ve střepech…“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 31). Střepy mohou symbolizovat roztříštěnost jeho osobnosti a to, že si obrázek nemohl prohlédnout, zase nedosažitelnost věcí.
V závěru skladby lyrický subjekt propadne veselí, protože se těší na setkání se svou milou po smrti: „loučím se kdesi vesele / kdesi tahám ti za provázky / a kdesi tancuju ti za šosem / všemu se směju“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 31–32). Poté, co uvidí na lavičce smrtku, si lyrický subjekt myslí, že už je po smrti a že se tedy setká se svou milou, ta na jeho slova však neodpovídá: „kosou kostry vřízlá do dlažby / Hned si ji rozpoznám: / Kmotřička, že? / Takže už nejsme jen tak kdesi? / zeptám se tě / ale ty už nejsi. Lyrický subjekt tedy zjišťuje, že z jeho trápení ho nevysvobodí ani smrt.
Ve druhém intermezzu můžeme hned v první strofě vidět variaci na Máchův Máj. První verš je s Máchovým Májem identický: „Stojí hory proti sobě“ a v dalších verších se nacházejí totožné motivy (mrak, strop, ticho, hrob), jen jsou poskládány jinak. V Kasalově Jámu se oproti Máchovu Máji navíc nachází motiv hasnoucího požáru ve městě a nočních ptáků z černého těsta, což jsou symboly, které podle mého názoru evokují zánik života a smrt. Lyrický subjekt se stylizuje do role „potácivce“ – osamělého člověka, který bloudí světem, na všechno jen civí a tím pozoruje svět s odstupem. Jeho život byl předurčen a on v něm proto nemohl nic změnit: „Všechno dostal / a nic si nemohl vybrat / ani tuto řeč / ani tento stát a svět“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 34). Svět je podle lyrického subjektu plný lží: „Křehké přísahy na vezdejšinu a bývaliště / Ale je to jen mýlina a klamliště“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 35) a beznaděje: „Mátožný stín / naděje / Sám navěky ztracen ve tmě“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 34). Velmi často opakující se písmena v rámci jednoho verše navozují pocit, že život lyrického subjektu i celý svět se točí v kruhu, ve kterém není prostor pro změnu: „přece předáno předem / potácivec pod obraz civí / mezer mezi mizernými“. Tento pocit nemožnosti změny a „točení se v kruhu“ je pak ještě posílen v závěrečných verších: „pryčná řeka / semná řeka / lhostejno komu / stejno všem / pryčná řeka /… / stejno sté“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 36).
Čtvrtý zpěv začíná popisem koloběhu ročních období, ve kterém je lyrický subjekt uvězněn. Potácí se ve své prázdnotě a samotě stále dokola a z tohoto kruhu nemůže uniknout: „tak se tu opakuji jako v kleci / dokola / den po dni“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 37). Všechny podoby lyrického subjektu se mísí a prolínají: „a moje jámy se prožírají vzájemně… z tisíců jamek a jam / zářivě vyletí / jediný veliký jám“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 37–38). Opakují se také činnosti, které lyrický subjekt vykonával v předchozích zpěvech díla: „kde znovu čekám kysnu na kopec vleču vleču se“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 37). Nesmyslné točení se v kruhu a opakování je umocněno oxymorony, kterými autor opět naráží na Máchův Máj: „zlomené nohy krok rozšláplé žáby skok / tlustého plže spěch umělé plíce dech“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 38).
„Ten Druhý“ popisuje, jak se prodíral městem a narazil na „Prvního“, což je lyrické „Já“, který ho žádá, aby šel s ním. „První“ a „Druhý“ tak splývají a baví se o tom, jaké neřesti spolu budou provádět lidem, např. že se budou v parku obnažovat před slečnami, nebo že pozvrací paní v nejlepších letech. Také chtějí splynout s davem a bezmezně si užívat život: „anebo z tebe udělám bohatce s rychlým autem vybranými jídly nevěstinci…“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 39). Tím autor opět kritizuje konzumní společnost, která si za peníze jen užívá, ale nemyslí na morálku ani na přírodu: „pojď splyneme se slastí povrchu budeme veselí účastníci zájezdu po té přidušené planetě a budeme se mít dobře“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 39). Splynutí trvá ale jen krátce – ve chvíli, kdy „První“ vzpomíná na ňadra své milenky, „Druhý“ z „Prvního“ „vyletí“, protože to nedokáže snést.
„První“ je tak odsouzen k věčnému bloudění v kruhu a není pro něj žádné východisko: „tak se tu opakuji rok i hodinu“… „jen samé prázdnoty / ovíjejí mě svými choboty“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 40). V závěru skladby lyrický subjekt ještě jednou vzpomíná na svou milou a zdůrazňuje, že na ni nikdy nemůže zapomenout a že jeho trápení skončí jedině tehdy, až jeho duše bude zcela vyprázdněná: „a křičím ke hvězdám / že nikdy tě neztratím / že jednou tě přece opustí / jenom můj prázdný jám“ (Kasal, Lubor: Jám, str. 41). Poslední strofa skladby začíná stejným veršem jako začínal první zpěv, čímž se ještě více zdůrazní ono „opakování děje v kruhu“. Skladba končí velmi podobně, jako končí Máchův Máj – ve skladbě Jám se objevuje identický verš: „bez konce láska je“, který vyjadřuje, že láska nikdy neumírá. Lubor Kasal však ještě toto téma doplňuje a přidává verše: „a není / Bez konce osamění“, kterými vyjadřuje, že stejně jako láska, i pocit osamělosti lyrického subjektu bude trvat věčně (Kasal, Lubor: Jám, str. 41).
Závěr a osobní hodnocení
Skladba Jám od Lubora Kasala je dílem, které je velice silně intertextově provázáno se skladbou Máj od Karla Hynka Máchy. Pro jeho hlubší pochopení je tudíž dle mé osobní zkušenosti nutné, aby byl čtenář s tímto dílem obeznámen a aby bral na vědomí, že se o toto dílo Kasal velmi silně opírá. Bez této znalosti je podle mého názoru velice těžké Kasalovo dílo plně pochopit. Po prvním čtení na mě dílo působilo velmi abstraktně a neviděla jsem v něm víc, než směs nejrůznějších pocitů a prvků, které mi dohromady nedávaly žádný smysl. Když jsem se nad ním však hlouběji zamyslela a uvědomila si intertextovou provázanost s již zmiňovaným dílem, začaly se mi jeho jednotlivé části propojovat a postupně se mi také začaly odkrývat jeho skryté významy. Zjistila jsem, že autor si Máchovu skladbu propůjčil k tomu, aby na ní ukázal obraz moderní společnosti, který je dozajista jiný, než byl za dob K.H. Máchy, ale že chtěl zároveň také tuto skladbu využít k tomu, aby ukázal, že lidské prožívání, jako je láska nebo zklamání, je pořád stejné – vývoj společnosti na to nemá žádný vliv.
Reference
- KASAL, Lubor. JÁM. Petrov 1997.
- SVOZIL, Bohumil, PIORECKÝ, Karel. Lubor KASAL. Slovník české literatury po roce 1945. [online]. Aktualizace hesla 8. 2021 (jar). Aktualizace bibliografie 9. 8. 2021 (jar). [cit. 21. lis. 21] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1046
- MÁCHA, Karel Hynek. Máj. [online]. V MKP 2. opravené vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016. [Cit. 21. lis. 21] Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/29/98/19/maj.pdf.
- ŠULCOVÁ, Eva. Máchovské metatexty. Jičín, Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. Katedra české literatury. Vedoucí práce PhDr. Josef Peterka, CSc.
[1] SVOZIL, Bohumil, PIORECKÝ, Karel. Lubor KASAL. Slovník české literatury po roce 1945. [online].
[2] ŠULCOVÁ, Eva. Máchovské metatexty, str. 41
[3] ŠULCOVÁ, Eva. Máchovské metatexty, str. 41
[4] ŠULCOVÁ, Eva. Máchovské metatexty, str. 41
[5] MÁCHA, Karel Hynek. Máj, str. 9
[6] ŠULCOVÁ, Eva. Máchovské metatexty, str. 42
[7] ŠULCOVÁ, Eva. Máchovské metatexty, str. 41–42
